Nemocnice k pláči

31. ledna 2015 v 16:49 | Eva |  Psaní
Jak jinak bych měla nazvat nemocnice tady u nás? Popravdě nevím jak to je po celé republice, ale tady u nás je nemocnice k pláči. Alespoň když bych měla popsat, co jsme s ní v posledním měsíci prožili s naší více jak 90letou babičkou.

Nejdřív se jí objevil problém s nohou, který měla špatně diagnostikovaný a dostala k tomu i špatné prášky. Ještě budiž tohle, tohle se jakžtakž může stát, že máte něco špatně diagnostikované. Jenomže pravá podstata toho všeho se dostává až o dobrý týden déle, kdy musela být babička odvezena do nemocnice na pohotovost. Tam si s ní nevěděli rady, musela jít na jiné oddělení. A tam ji konečně přijali na lůžko, přičemž rodiče museli čekat více jak pět hodin, než ji přijali do pokoje!

Člověk si říkal, že je babička v dobrých rukou, je přece v nemocnici, kde ji z toho snad o něco dostanou. Jak se člověk mýlil! Co jinak říct na nemocnici, kde je přístup takový, jako byl zde. Nebudu ovšem jmenovat ani oddělení, ani nemocnici, ani nic jiného, protože nechci nic rozšiřovat a dostat se do problémů. Ovšem o zážitek se podělím.

Nejdřív se odmítli babičce starat o nohu, že to není záležitost jejich oddělení a nehrnuli se do toho zkontaktovat to správné oddělení, přičemž při špatné léčbě mohla babička přijít o nohu! Další šok přišel v tom, že babička neměla mít dietu stejně jako paní vedle, ale přesto jídelníček dostala jednou (a možná i víckrát, to nám babička neřekla) jiný než ta paní, jako kdyby byla na přísné dietě. A já si jenom říkám, kde asi skončilo babičky jídlo? Ještě tohle se dá ale nazvat slabým odvarem.

Nejhorší bylo, když se dorazilo k babičce jeden den a bylo nám od ní řečeno, že v noci potřebovala sestru. Jenomže ať zvonila, jak chtěla a křičela, jak mohla, žádná sestra se celou noc neobjevila. Až ráno nová směna se objevila. I žena vedle babičky se snažila sester dovolat v noci a nikdo nepřišel. Takže skvělé, kdyby tam v tom pokoji někdo umíral tak ho ty 'milé sestřičky' nechají nejspíš chcípnout! Říkám si, co měly celou noc tak důležitého, že si nevšimly zvonění ani volání.

A pak si člověk nakonec říká jaká šikana tam vůbec je. Promiňte, ale když babička trpí a bojí se zavolat na sestru nebo doktora se slovy, že k ní budou hnusní, jakmile si bude stěžovat, že jí něco trápí, tak to už je vrchol všeho nejhoršího. Aby se starý člověk bál v nemocnici vůbec zavolat sestru nebo doktora o prášky na bolest nebo, že potřebuje s něčím pomoci s tím, že k ní potom budou hnusní, to už je moc. Vím, že šikana je všude, ale přece jenom k pacientům a hlavně starým by být nemusela.

Babička byla propuštěna a byla nám teď navrácena v ještě horším stavu, než když šla do nemocnice. Kdo ví, jak to s ní bude dál. A hlavně proč někoho, kdo je na tom takhle, vůbec z nemocnice propustili?! Co je to za systém?!

Ale říkám si, že už teď chápu, proč se ve zprávách často objevují stížnosti a žaloby na doktory/sestry nebo nemocnice, jestli tam je jejich přístup taky takový! A stejně tak si říkám, že za takový přístup chtějí dostat přidáno a furt si stěžují! Jistě, možná, že nevidím všechny negativy, kterými tihle lidi prochází. Ale tak se na tu práci neměli hlásit, když se jim nelíbí dělat všechny tyhle věci a starat se o lidi. Člověk, aby se bál do nemocnice chodit kvůli šikaně a z toho, že nikdo nepřijde, až bude člověku zle!
 

Vyber si!

29. ledna 2015 v 11:11 | Eva |  Témata týdne
Někdy si jenom říkám, proč se neumím lépe rozhodnout a neumím si jednoduše říct "Vyber si!". Ne, u mě je jednoduše všechno komplikované a neumím se rozhodnout pro jednu věc a tu další posunout někam stranou na později, až dokončím tu první věc. Jsem v tomhle jednoduše nerozhodná.

Když se mám rozhodnout jestli budu dělat tohle nebo tamto, neumím si vybrat. A když se nakonec pustím do jedné věci, tak furt přemýšlím nad tou druhou věcí a nakonec skončím tak, že začnu dělat tu druhou věc. Nebo to střídám a pak z toho nic nemám. Často si říkám, proč se prostě neumím rozhodnout pro jednu věc a vybrat si?

Když bych měla něco zmínit, tak například psaní. V hlavě mám několik nápadů. Před spaním často přemýšlím nebo chci dát do povídky něco, o čem se mi zdálo. Něco z toho zveřejňuji tady, něco jinde a potom ještě na jednom místě. Jenomže moje hlava se mísí nápady na všechny tyhle věci v psaní, že potom nevydržím psát tu jednu věc, chvíli jsem u toho, chvíli u toho a potom to končí tak, že nemohu pořádně zveřejňovat nic na jedno místo nebo druhé. Z toho důvodu už tady na mém blogu nějakou dobu nebyla aktualizace vícedílných povídek.

Když bych měla zmínit ještě něco dalšího. Před nějakou dobou jsem si řekla, že se začnu věnovat asijským jazykům. Řekla jsem si, že se budu věnovat po určitou dobu jednomu jazyku, než se naučím ho nějak dobře a potom se budu věnovat dalšímu. Jenomže, to bych opět nebyla já. Nemohla jsem si vybrat a začala jsem se s malými rozestupy věnovat korejštině, japonštině a čínštině. Sice je pravda, že si to pamatuji, takže se učím tak nějak všechny jazyky, sice pomaleji, ale učím. Navíc slovíčka si opakuji všechny najednou ve všech jazycích. Ale zase kdybych si dokázala vybrat, že se třeba první dva nebo tři roky budu věnovat čistě jenom jednomu z těchto jazyků, už bych ho třeba uměla o mnoho líp.

Jednoduše si neumím vybrat a jsem nerozhodná. Tolik bych si konečně chtěla umět říct "Vyber si!" a opravdu si podle toho vybrat. Ale i když si tuhle větu v hlavě nadhodím, tak si vybrat neumím. Samozřejmě, že tu jsou věci, které si vybrat umím, ale ve velké většině případů jsem takhle nerozhodná a neumím si vybrat jednu věc. Pak to končí celkem zmatkově, neúplně, nepřehledně. Jenže taková už nejspíš jsem a nezměním se. Prostě si neumím vybrat jednu věc, které se zrovna budu věnovat a vždycky mě v hlavě bude 'strašit' ta další věc.

Illuminati, dejte s tím už pokoj!

29. ledna 2015 v 10:55 | Eva |  Psaní
Přesně jak vypovídá už název mého článku, ale vážně si s tím lidi nemohou dát už pokoj?!

Člověk si jde na Youtube pustit videoklip, a hned jako první komentář na něj padne zmínka o "Illuminati" a když sjede níž, tak je to tam samý podobný komentář. A to není jenom u jednoho videa, ale u více videí. Nenacházím to navíc už jenom u videí amerických interpretů, ale i jinde. Jako vážně lidi?

Nemůžete si jednoduše užít video, když ho vidíte? Nebo ho vypnout, když se vám teda nelíbí, nebo si poslechnout song a na video se nedívat? Musíte všude zmiňovat to vaše "Illuminati"?! Tím 'vaše' nechci říct, že lidi, kteří ty komentáře píší, jsou sami ti, co se tomu nějak věnují nebo jak. Ale prostě si neumíte dát pohov a jednoduše to musíte pořád dokolečka zmiňovat jako ohraná deska. U všech videí, ve kterých vidíte tu jednu pošahanou věc, která vám to připomíná. Tak hned komentáře samé "Illuminati sem a Illuminati tam".

Popravdě nevím, přesně co to je a o tomhle "Illuminati" vím jenom díky vašim komentářům, kterými se to u některých videí jenom hemží. Nejsem na tyhle hlouposti a nikdy nebudu. Nejsem jako vy ostatní, že to čtu v komentářích a jdu si to vyhledat na Google nebo jinam, co to jenom je. Proto nad vašimi komentáři jenom kroutím hlavou. Když jsem ale přemýšlela, o čem napsat článek, tak jsem si řekla, že bych mohla zmínit tohle. Chápu, že s tím nejspíš přišel na začátku jeden člověk, napsal to a ostatní si to hned začali zjišťovat a nejspíš se toho chytli taky. Nebo mi chcete říct, že je Illuminati opravdu tak rozšířené? Nebýt Youtube tak jsem o tom nikdy neslyšela.

Vím, že komentáře jsou na to, že lidé mají sdílet komentáře k tomu určitému videu nebo článku. Lidi komentují, co je k tomu jednoduše napadne. Ale opravdu když vidíte celý videoklip a v tom nějaké hloupé oko, vás napadne pouze komentář na téma "Illuminati"?! Opravdu myslíte pořád jenom na tohle, že to zmiňujete skoro všude po Youtube?

Lidi, dejte s tím už pokoj!
 


[Recenze: Film] Keitai Kareshi

21. ledna 2015 v 13:38 | Eva |  Recenze Filmy
Anotace z Mydramalist:
Středoškolská studentka Ayumi se zabije a zanechá zprávu, která tvrdí, že bude zabita svým přítelem. Ayumi spolužačky Satomi a Yuka vyšetřují její sebevraždu a brzy si spojí její smrt s telefonním simulátorem "Keitai Kareshi". Hru distribuuje populární mobilní herní stránka "Ice Cream", která dovoluje uživatelům vybírat avatary a měnit své zprávy s ostatními hráči. Míra lásky ukazuje, jak si hráčka vede. Samoti si stáhne tu aplikaci a zjeví se jí přítel Riku, kterého si její spolupracovnice Eri stáhne na svůj telefon. Brzy poté, Eli umírá na elektrický šok - nedlouho poté je její míra lásky na nule. Yuka si taky stáhne přítele Masaya, kterého Eri pošle jejích manažerce Ishikawě. Další den umírá za záhadné události. Záhada se prohlubuje, když Satomi objeví fotku Naota na jiném telefonu, což je starší student, kterého Satomi tajně milovala.

Nejdříve jsem si nebyla jistá tím, jestli tenhle film zkusím, ale poněvadž se v tom objevuje pár herců, kteří nejsou špatní a znám je odjinud, rozhodla jsem se tomu dát šanci. Pořád si nejsem jistá, jestli to bylo dobře nebo špatně, byl to podle mého takový dobrý průměr. Navíc se v tom objevují typická hororová klišé ve stylu "Něco se stalo, musím to prozkoumat!" nebo "Mě se to netýká, jdu do toho taky!".

Příběh se točí kolem aplikace na mobil "mobilní přítel", kterou si místní holky pořizují. A ani, když několik dívek začne záhadně umírat po získání této aplikace, tak o tom spolu jenom klábosí, ale nadále se plně do té aplikace pouštějí. Hlavní hrdinka příběhu vypadá jako jediná normální, která se nenechá něčím takovým získat, ale jakmile zjistí, že je v telefonu i její starý spolužák, do kterého byla zamilovaná, tak se rozhodne tento názor změnit. Její kamarádky jsou na tom hůře - jedna zemře celkem rychle, jakmile si tohoto mobilního přítele pořídí a druhá je jím doslova pronásledována a nemůže se svého mobilu zbavit za žádnou cenu, až z toho začne bláznit. A když se ho konečně zbaví, tak jako někdo, kdo nemá mozek na správném místě, si samozřejmě pořídí nového. Nakonec ale jak to v takových filmech bývá, přijde se na to, kteří kluci vraždí, jak vraždí a hlavně jak je zastavit. K tomu všemu se zjistí i to, co její starý kamarád, který je po smrti, dělá v této aplikaci.

Vlastně se dá říct, že tento film je plný duchů, tentokrát ale úchylných, "pohledných" kluků, kteří dívkám ubližují pro svoje potěšení a daří se jim to. Ovšem pouze dokud nepřijde někdo, kdo to samozřejmě vyřeší. Kluci nicméně podle mě v té aplikaci z velké části vypadali spíše děsivě, než tak, že by mohli poplést nějaké dívce hlavu. Hlavně když se tak zvláštně v té aplikaci usmívali, měla jsem z toho spíše husí kůži. I tak z nich byly ty dívky naprosto mimo, což nepochopím. Já osobně bych si takovou aplikaci opravdu nepořídila za žádnou cenu.

Nebyl to sice nejlepší film, ale musím říct, že takové téma jsem ještě neviděla a chtěla jsem ho zkusit. Navíc nejsem moc na strašidelné a hororové příběhy. Ale nakonec to nebyl tak špatný film, jak všichni kolem psali - rozhodne znám i horší. Mně se líbil ten námět k tomu příběhu, a už kvůli tomu si to u mě získalo nějaké ty body. Rozhodně jsou ale i lepší strašidelné příběhy, kde nevraždí divně, nebo spíš úchylně, vypadající kluci z mobilního telefonu.

(Trailer jsem k tomuto nenašla)


[Recenze: MV] Girls Generation - Gee

21. ledna 2015 v 13:23 | Eva |  Recenze MV
Kdo ze světa K-pop fanouška nezná nejspíš tuhle písničku, že ano? Pamatuji, že jsem ji slyšela ještě předtím, než jsem do tohohle světa spadla. Mnohem dříve. V té době jsem procházela takovým tím víc rebelovým obdobím, a proto mi přišla tahle písnička šílená. Nic pro mě. Nelíbil se mi ten sladký tón, roztomilý tanec a vysoké hlásky. To ovšem bylo opravdu dávno. Poté jsem z toho období vyrostla, začala jsem mít víc ženský vkus na oblečení, začali se mi líbit barevné a roztomilejší věci, navíc jsem si zamilovala Asii a díky tomu jsem opět vkročila k téhle písni a skupině.

Jak už jsem zmínila na začátku, tahle písnička je pro někoho možná přesládlá. Hlavně pro někoho, kdo na tohle není zvyklý a je zvyklý hlavně na americké písně nebo něco tvrdšího. Ovšem pokud to přejdete a vnikne se pod povrch téhle písně, tak si člověk tu písničku zamiluje až tak moc, že se klidně bude učit choreografii. Já sama jsem se ji v jednu chvíli učila, uměla jsem ji, ale protože jsem se tomu už takovou dobu nevěnovala, tak jsem velkou část zapomněla, nejspíš až na tu hlavní část. Ona taky v jistém smyslu ta choreografie je celkem návyková. I když nic lehkého to taky není. Hlavně, když nemáte vlohy na tanec a pochycení choreografie. Tanec je to spíše pro dívky, moc kluků si tohle neumím představit, že tančí, ale je to takový příjemný tanec, u kterého se člověk může i pobavit.

Stejně tak se mi začala líbit barevnost toho klipu. Každá oblečena do křiklavé barvy, ať už je to kostým s kalhotami nebo kraťasy. Ta barevnost sice více vyčnívá před bílým pozadím, ale zase část v obchodě tomu dává takový lepší kontrast, že to není tak pusté kolem nich. Navíc ta barevnost v obchodě se celkově hodí i k tomu, jak jsou holky oblečeny. A hodí se to i k veselosti písně a choreografie.

Text a melodie písně je taky takový veselý, o lásce. I když pro někoho může být nezvyk slyšet takhle dívčí hlásky, jako tomu bylo kdysi dávno u mě, nakonec si člověk k tomu může najít cestu. Třeba si tu píseň začne i prozpěvovat, hlavně tu hlavní část refrénu, která se dá snadno naučit. Je to prostě taková dívčí a roztomilá píseň, kde neuslyšíte rap, ani žádný hlubší zpěv, nebo cokoli jiného, co by poničilo rytmus a veselost téhle písně. Líbí se mi na tom, že tam nejsou žádné elektronické předělávky hlasů a výpomoc, jak je v poslední době strašně v módě. Což tomu taky dodává takovou tu jemnost.


[Recenze: MV] Super Junior - Victory Korea

21. ledna 2015 v 12:02 | Eva |  Recenze MV
Písnička a klip samotný už o něco starší, protože měl reprezentovat Jižní Koreu na mistrovství ve fotbale. Vím, že někteří jsou možná trochu vlastenečtější, hlavně co se sportu týče, ale prostě tahle písnička má tak moc do sebe a je tak návyková, že ji nejde odolat.

Já osobně nejsem fanouškem fotbalu, při mistrovstvích nesedím za obrazovkou a nežeru každý zápas (ani ten s naší republikou), moje statusy se taky netýkají každého našeho vyhraného nebo prohraného zápasu. Jednoduše tohle není pro mě, ale tuhle písničku, která oslovuje fotbal a jak mají všichni držet při sobě, jsem si zamilovala už na první poslech a vlastně to byla moje první písnička, kterou jsem popravdě od skupiny Super Junior i slyšela.

Klip je zabarven do červené barvy jihokorejského týmu, díky čemuž se může vidět jednotnost a podpora týmu, která se v tom ukazuje. Stejně tak když si zjistíte překlad textu, uvidíte, že to vypovídá o tom, že se všichni mají připojit k červené vlně a fandit dohromady. (Možná, že kdybych vyrostla v Koreji, tak bych měla jiný náhled na fotbal). A právě to se mi na tom klipu líbí, ta jednotvárnost a barevnost, spolu s veselostí a fanděním, přičemž se do toho vměšují všechny generace. Ta hravost toho klipu, společně s pohotovou choreografií, která hlavně zobrazuje zkřížené ruce a točení se dokola horní části těla, přičemž zbytek je prostě různé poskakování. Jednoduché a prosté.

A melodie sama o sobě je taky taková. Veselá, návyková a nijak složitá. Stejně tak text téhle písně. Líbí se mi na celé té písni to, jak dokáže člověka vtáhnout díky své melodii a textu. Když jsem to slyšela poprvé, měla jsem nějakou dobu problém se od té melodie a skandování v tom odtrhnout. Vlastně, i když to slyším teď, tak si text prozpěvuji i se vším tím skandováním, co se v tom klipu objevuje. Není to nic, co se mi tak rychle ohraje, a i když se mi to ohraje po nějaké době, po chvíli se k tomu mohu vrátit a zase je všechno nanovo. A ačkoli nemám fotbal v lásce tak tu píseň miluji spolu s tou jednotou, kterou ukazuje, jak všichni mají držet při sobě při fandění. I když nevím, jak by na ni nahlíželi někteří čeští fotbaloví blázni.


[Recenze: Film] Real

17. ledna 2015 v 17:41 | Eva |  Recenze Filmy
Anotace z Mydramalist:
Koichi a Atsumi byli přátelé od dětství a nakonec spolu začali chodit. Asi před rokem, Atsumi se pokusila spáchat sebevraždu a upadla do kómatu. Koichi, který se zoufale snaží zjistit, proč se o sebevraždu pokusila, se zúčastní nového lékařského projektu, který se týká centrálního nervového systému. Koichi poté vstoupí do podvědomí Atsumi přes tento projekt. Když ale vstoupí do jejího podvědomí, žádá ho, aby našel kresbu plesiosaura, kterou nakreslila jako dítě. Ta kresba je klíčem, který přivede zpátky potlačené dětské vzpomínky, které spojí jejich myšlenky.

Původně jsem si myslela, že to bude jeden z těch skvělých psycho japonských filmů, které vás jednoduše nenechají se odtrhnout od obrazovky a bude to naprosto skvěle promyšlené. A když ne skvěle, tak alespoň s dobrými hereckým obsazením, které to zachrání, i když to tak skvělé nebude. Přece jenom Sato Takeru a Ayase Haruka.

Musím ale uznat, že tady to ani herecké obsazení nezachránilo. Popravdě se mi tu ani moc nelíbilo. Oba herci mi přijdou dobří, hrát umí, ale tohle jim nejspíš jednoduše nesedělo. Sato Takeru si navíc vybírá a objevuje se v opravdu dobrých rolích, proto mě trochu zaskočilo, že se objevil v něčem takovém s tak zvláštním příběhem.

Člověka to celé tak trochu mate už od začátku. Myslela jsem si, že to bude něco, kde ho jednoduše zavřou do jejího podvědomí a budou řešit důvod jejího pokusu o sebevraždu, jejíž důvod nakonec vyřeší a pomůže ji se z toho dostat. Jenomže takhle to nebylo vůbec. Cestovalo se sem a tam, člověk se v tom chvílemi nevyznal, co je vůbec skutečné, protože se sen proměňoval ve skutečnost, přičemž to skutečnost vůbec nebyla. Vím, že můj popisek zde může znít trochu matoucí, ale tak tomu ve skutečnosti v tom filmu bylo. Já jsem se v tom sama ztrácela. Doufala jsem i v trochu hororovější atmosféru, když se tam objevilo to tělo, ale kdepak. A není navíc nic lepšího, než dvě hodiny koukat na film a potom zjistit, že skutečnost ani skutečností není a vše je jinak, než se na první pohled zdálo.

Jistě, někdy mají takové filmy úspěch a jdou pobrat, přičemž vám to přijde skvělé a geniální, že tomu tak je. Ale tady se mi to opravdu nelíbilo. Kresba dinosaura, která se tam navíc hledá po celý příběh, přičemž potom na konci hraje významnou roli, ke všemu zápornou. To tomu taktéž moc nepřidalo. Ačkoli mi přijde dobrý, že jí dali význam toho, že ta kresba byl řešením. Ovšem za tím vším se skrývalo ještě větší tajemství z minulosti obou hlavních hrdinů, které trýznilo mysl jednoho z nich.

Jednoduše jsem čekala něco mnohem lepšího, když jsem viděla toto herecké obsazení a četla si popisek filmu. Ovšem film sám o sobě už tak skvělý nebyl, i když překoukat se dal. Chvílemi mě to nudilo a popravdě jsem to dokoukala jenom kvůli jedné jediné věci. A to byl právě Sato Takeru, který tu hrál hlavní roli. Nebýt jeho nejspíš bych to nedokoukala do konce. Nápad to byl dobrý, ale mohl být podle mého trochu lépe natočený.



Život bez internetu

12. ledna 2015 v 12:13 | Eva |  Témata týdne
V dnešní době je to pro někoho naprosto nepředstavitelné téma, že?

Já jsem popravdě bez internetu už párkrát byla. Klidně i na měsíc, poněvadž jsem ze zdravotních důvodů na něj nemohla, nebo nefungoval, či jednoduše jsem neměla vůbec čas. Ale i to nebylo naprosto omezené a mohla jsem se podívat alespoň na e-maily. Ale jinak jsem bez něj mohla žít taky. Zvládla jsem to. Jenomže to nejspíš bylo taky tím, že jsem si říkala, že se na ten internet brzy zase vrátím a všechno bude zase na starých a normálních kolejí. Že zkontroluji vše, co můžu a podívám se na to, co jsem zmeškala. Jednoduše jsem si dala prostě pauzu, která ovšem skončí.

Na druhou stranu představit si naprosto celý život bez internetu. To už by nejspíš bylo něco jiného. Vědět, že se musím spolehnout na život bez něj, je pro mě nejspíš nepředstavitelné. Na internetu si mohu najít takových věcí, komunikovat s lidmi a spoustu dalšího. Není to jednoduše takové. Přesto, když jsem byla malá, tak jsem bez něj žít mohla. A taky jsem si uměla vyhledat věci a komunikovat s lidmi třeba přes poštu. Jenomže v té době, kdy jsem ještě byla malá, tak to ještě nebyl internet tak rozšířen. V téhle době všechno závisí hlavně na internetu a kreditních kartách. Jakmile nemáte tyhle věci, tak jste téměř ztraceni. Proto je to tak nepředstavitelné pro naši generaci.

Ale například mí rodiče dokážou bez internetu žít naprosto v pořádku. Nepotřebují ho a vystačí si bez něj. Jistě, párkrát po mě chce máma něco vyhledat, ale to je výjimečné. A většinou za to může televize, rádio nebo noviny, kdy řeknou/napíšou: "Můžete si to vyhledat na našich stránkách.". Jde jednoduše o to, že oni bez internetu vyrostli a tak pro ně je jenom něčím navíc. Někdy nechápou, proč na něm trávím čas a skoro kolem všeho se na něj otáčím. Je to tím, že oni ho prostě neznají a nejsou na tohle zvyklí. Jsou generace, která si uměla všechno zajistit jinačím způsobem a ne sednutím si za monitor, vyťukáním pár věcí a tím to skončilo.

Někdy si říkám, že bych takový život si neuměla představit, jindy že bych ho možná i zkusila. Ale nejspíš bych se musela nějak v čase přesunout do jiné doby, kdy prostě není skoro na všechno využívaný a potřebný. Lidé v té době se věnovali jiným věcem, více trávili čas venku a nebyli závislí na tom, že potřebují takovéhle moderní vymoženosti. Potom už by to bylo o něčem jiném.

Život bez internetu je v jistém smyslu lákavá nabídka, jenomže to by bez něj muselo být lidstvo po celém světě, aby to šlo. Takhle se akorát pouze vy sami od toho všeho odtrhnete a stejně po nějaké době byste se na něj museli navrátit, protože by to bez něj nešlo a stejnak byste si tam museli sem tam nějaké ty věci kontrolovat. Ale i tak si neumím lidstvo bez internetu představit. V téhle době člověk může poznat takových věcí díky internetu, na které ani nemohl bez něj pomyslet.

Internet se jednoduše stal součástí lidských životů a stává se jí čím dál víc. Kvůli našemu prostředí, které ho na nás i vyžaduje, například práce. Nebo kvůli tomu, že si na něm hledáme věci, které nás zabaví, najdeme nové hobby a vyhledáme věci či informace. Jenomže zároveň mu podléháme stále více a stáváme se línější - nakupování, placení účtů, atd. Tohle a mnoho dalšího, co bychom klidně mohli dělat po svých, raději děláme za monitory přes internet. Internet nám hodně pomáhá, ale stále více se stáváme jeho otroky.

A právě kvůli těmhle věcem si dnešní generace a v téhle době neumíme někdy život bez internetu představit. Ať ho používáme trochu či hodně, používáme ho. A často ho i celkem hodně potřebujeme. Jistě, dokáže se bez něj žít, ale přijde mi, že ti lidé mají jistou nevýhodu oproti těm, kteří ho mají a mohou využívat.

"Dětský skandál" v showbyznysu

9. ledna 2015 v 18:42 | Eva |  Psaní
Zaprvé chci napsat, že nebudu zmiňovat jména, i když někdo může vědět, o kom tento článek je.
A zadruhé, že všechno v mém článku je čistě můj osobní názor, který se nemusí s některými lidmi shodovat.

Dnes jsem narazila na pár starších článků o tom, jak jedna slavná hvězda "zbouchnul" svoji ex-přítelkyni. Musím uznat, že neznám přesné detaily jejich vztahu, protože se o ně tak moc nezajímám. Takže nevím, jestli to byl úlet na jednu noc, jestli měli vztah, ani jak to s nimi bylo. Četla jsem pouze o tom, že daná žena čekala, až byla ve 4. měsíci, než našla kuráž mu to říct. I ona je slavná osobnost. A v této době už nejsou spolu, i když mají dítě. Ani nevím, jestli v době, kdy mu to řekla, ještě spolu byli nebo už se rozešli. Ona s tím vyšla na světlo z toho důvodu, aby on se podepsal jako otec. A tohle je to, co mě tak nějak popudilo napsat tento článek.

Nejsem někdo, kdo by tyto dva sledoval jako slavné lidi, takže neznám jejich "každodenní známé životy", stejně tak jsem nikdy jejich vztah nesledovala. Ale celkem mě zarážely komentáře některých lidí, které se pod články s nimi objevily. A to na různých stránkách, kde jsem tyto informace našla.

Jde o to, že všichni začali převážně nadávat na něj. Ale proč, ptám se sebe? Stejně jako já neznají přesné detaily, které se kolem toho všeho vážou. A za to, že někdo otěhotní, za to nesou odpovědnost dle mého oba. Ať už to mezi nimi bylo jakkoli, zodpovědnost za to, že dívka je těhotná nesou jak ona, tak on. Ne pouze on. Četla jsem komentáře typu, že měl použít kondom. Ale nikde se nepsalo o tom, že by ho nepoužil. Navíc, to mohla být ona, kdo neměl taky ochranu. A vzpomínám si na hlášku z Přátel, kde Ross zjistil, že kondomy nejsou plně účinný a Joey z toho byl v šoku.


Naprosto miluji, když někteří začnou soudit, aniž by znali detaily. A hlavně odsuzovat a nadávat. Sice taky neznám detaily, ale podle mého zastávám "obecný" názor. Nejsem ani na jeho straně, ani na její straně. Ale prostě ty komentáře urážející čistě jeho, na ty jsem musela komentovat takto.

Četla jsem články typu, že není dostatečně chlap, že si ji nevezme, že nebere zodpovědnost. Proč není chlap? Že plně neříkal, že to dítě je jeho, ještě než se narodilo, když si nebyl jistý, protože měli podle všeho nejspíš komplikovaný vztah, který buď skončil špatně, nebo byl on-off? Protože to hned neohlásil do celého světa, že jeho ex čeká dítě, které může (ale taky nemusí) být jeho? Později testy dokázaly, že je to jeho dítě a ona s tím šla do televize, on ale sám prohlásil, že poznal, že je jeho, když se narodilo a vezme zodpovědnost jako otec. Proč si někoho brát, když ho přivedete do jiného stavu? V tuhle chvíli už to není přece potřeba. V tuhle chvíli už je takových párů, které mají děti a nejsou svoji. Některým se stane i to, že mají dítě a nejsou ani spolu, protože se rozešli mezitím (jako tihle dva). Chápu komentáře od některých, kvůli jejich víře. Chápu, že tento skandál se odehrál v Asii a celé je to proto bráno jinak. Navíc já sama tamní kulturu neznám. Ale když jsem četla komentáře o svatbě od fanoušků, kteří byli i odjinud, celkem mě to překvapilo. Vždyť přece manželství není povinnost, povinnost je postarat se o to dítě. Nevezme zodpovědnost, to je další věc. Na jeho sociální síti vidím fotky s jeho dítětem, četla jsem pár překladů z jeho 'blogu' a tráví s ním čas. Jak to mají se staráním se, když nejsou spolu, to je čistě mezi nimi. Na jak dlouho mu ho dá, když ho má v plné péči ona, to je na domluvě páru. Takhle to má hodně párů po celém světě, že se domlouvají, kdy se o dítě kdo z nich bude starat, když už nejsou spolu.

Objevily se samozřejmě i komentáře na ní samotnou. Neobjevily se komentáře jen na něj, ale i na to, jak se zachovala ona. Proč vůbec tak dlouho čekala, než mu to vůbec řekla. Je fakt, že čekat mohla z různých důvodů, nemohla najít prostě odvahu. Nevím, jestli spolu byli nebo ne. Ale některé ženy jednoduše mohou mít strach z toho, jak na to jejich protějšek a otec dítěte zareaguje. Někteří komentovali i to, že jedna její odpověď zní, jak kdyby měla moc vztahů a nevěděla, čí to dítě může být. Jde o jenom špatně formulovanou větu, nebo mohla mít vztah před ním, či po něm. Opět, neví se, jaký měli vztah a jak to mezi nimi bylo. Nemusí se hned na ni nadávat jako na lehkou holku. Ona prohlásila, že dítě je jeho a potvrdilo se to. Ona si tím byla jistá, to je důležité a tečka. Proč s tím vším šla na veřejnost a nemohla to nechat vyřešit mezi nimi a jejich rodinami. Je sice skutečnost, že sama nechápu, proč s tím šla do médií. Tím, že půjdete do médií, abyste někoho přemluvili, aby podepsal otcovský papír, mi přijde jako nátlak. Ale ona je slavná osobnost, jednou by se to stejně někdo dozvěděl.

To, že tihle jsou zrovna slavní, to nemění nic na tom, že to jsou lidé. Mohli udělat chybu, ale tenkrát jsem někde četla a slyšela, že nutit rodiče být spolu kvůli dítěti taky není správné. Zastávám ten názor taky. Hlavně, když oba se o to dítě starají a zajímají. Odsuzovat ale čistě jeho, že je to jeho vina, je taky kruté a nespravedlivé, dle mého je to věc obou. Byli pár, ona mohla říct ne, jestli nechtěl použít ochranu. Tohle se prostě nikdy nikdo nedozví, kromě nich samotných. A nikomu do toho ani celkově moc není. Je to soukromý život. Stejně jako komentáře od lidí, co mu nadávali. Nejsou ale správné ani komentáře od lidí, co nadávali čistě jí.

Tak nějak jsem tímhle článkem chtěla vyjádřit frustraci nad některými komentáři k tomuto "dětskému skandálu". Reagovat na tamních místech u těch komentářů by nemělo cenu nebo už jsou uzavřené. Někdy mi přijde, že někteří lidé jednoduše neumí uvažovat. Moc věří médiím, tomu co píší a musí brát strany a urážet, aniž by znali fakta. Mým hlavním bodem toho celého ale stejně bylo (i když to tak nevypadalo, protože jsem se rozepsala o všem): Kdo přesně nese zodpovědnost? Jenom on? Jenom ona? Nebo oba, co u toho byli? Někteří by se měli zamyslet nad odpovědí.

[Recenze: Film] Say "I love you"

5. ledna 2015 v 15:48 | Eva |  Recenze Filmy
Anotace z Mydramalist:
Tachibana Mei je 16letá středoškolská dívka. Kvůli traumatické události z doby kdy ještě byla dítě, Mei je neschopna si získat přátele nebo mít kluka. Jednou omylem zraní nejpopulárnějšího studenta jménem Kurosawa Yamato. Jemu se Mei líbí a řekne všem, že Mei je jeho kamarádka. Jednoho dne, Yamato zachrání Mei od stalkera tím, že ji políbí. Od toho polibku jejich láska začíná.
(podle populární manga série "Sukitte Ii nayo" od Kanae Hazuki)


Ačkoli některým jeho hraní nesedí, já jsem fanouškem Fukushi Soty, jenž zde hraje Yamata, už od jeho první role. Neuvěřitelně jsem se na tenhle film těšila. Miluji filmy, které jsou tohohle tématu a jsou z japonské produkce. Byl to jeden z mých nejvíce očekávaných filmů, které jsem měla na programu. Nakonec nevím, jak přesně svoje pocity kolem toho filmu vylíčit.

Na jednu stranu se mi tu hodně líbila taková lehkost příběhu, který nečelí moc velkým dramatickým změnám během děje. Líbilo se mi, že to ukazovalo takový normální vztah dvou odlišných studentů. Přesto mi ale přišlo, že tomu filmu něco chybělo. Doteď pořádně nevím, co přesně to bylo. Viděla jsem i spousty jiných filmů, které měli podobný průběh děje, ale jednoduše mě chytily o něco více než tohle.

Je možné, že za to mohou neuvěřitelně zvláštní líbací scény, které jsou zde vidět. Polibků je tam chvílemi celkem moc a pořád jsou to takové 'dětské pusy', jak by to někdo nazval. Něco, co mohlo být přece jenom trochu lepší, hlavně když už spolu byly po nějakou dobu ve vztahu. A právě i tyhle scény moc nepřidávaly na chemii hlavních herců, která mezi nimi nebyla nic moc velká. Viděla jsem tyhle herce v jiných filmech/dorama a musím uznat, že tihle dva se k sobě jednoduše z nějakého důvodu nehodili. Scény mezi nimi neměly takové napětí, jak by mohly mít, kdyby to možná připadlo někomu jinému.

Když jsem se na to ale dívala mimo tyhle scény a chemii herců, pořád mi tomu něco málo chybělo. Možná to byla maličkost, které jsem si jednoduše nevšimla a doteď jsem na ni nemohla přijít. Přičemž podle traileru to vypadalo dost dobře, což mi přidávalo na očekávání. I tak se mi ten příběh ale líbil. Jeho lehkost, kterou obsahoval a nikterak diváka nezatěžoval. Jak už jsem zmínila výše, je to jednoduše obyčejný romantický příběh ze střední školy, který od diváka příliš mnoho nevyžaduje. Snadno se do toho děje dostanete, pochopíte ho a stejně tak snadno i skončí. Žádné velké napínavé akce ani scény tam čekat rozhodně nemusíte. Tak trochu jsem doufala, že by přece jenom ta jedna holka mohla udělat větší dusno, nebo naopak jeho starý kamarád, ale nakonec jsem se ničeho velkého a tím pádem vzrušujícího nedočkala. Prostě lehký a prostý příběh od začátku do konce.

Nechci ale znít jako někdo, kdo je příliš negativní. Je to nejspíš tím, že jsem od toho filmu očekávala mnohem více, než jsem nakonec dostala. Prvních pár minut se mi velmi líbilo, ani sama nevím, kdy jsem začala přemýšlet nad tím, kdy se tam konečně něco stane a začne to nabírat napínavější spád. Vím ale, že málokdy se mi u těchhle filmů stává, že jsem i vyhlížela konec a u tohohle to v jednu chvíli bylo. Jednoduše mi tam v tom něco chybělo a možná, že i s tou větší jiskrou mezi herci, by to nebylo tak moc jako takhle.

Pokud ale někdo má rád filmy tohohle tématu, je na to jednoduše zvědavý, či o tomhle už někdy v minulosti slyšel přes manga nebo anime, zkusit se to rozhodně může. Není to až taková hrůza, jak to může v jednu chvíli z mého článku vyznít. Pokud někomu nevadí prosté příběhy, které nemají žádné velké zvraty, je to vhodné pro vás. Ale pokud někoho tohle moje čtení odradilo, můžete vyzkoušet i názory jiných na tenhle film nebo se mu vyhnout či se věnovat raději jeho předloze. Nejlepší soudce je ten, kdo se na to podívá sám. Já, i když hlavního herce mám hodně ráda, popřemýšlím, jestli se na tenhle film ještě někdy podívám.



[Recenze: Dorama] Shan Shan comes to eat

5. ledna 2015 v 15:15 | Eva |  Recenze Dorama
Anotace z MyDramalist:
Prezident velké konglomerátní společnosti Feng Teng má mladší sestru, která má velmi vzácnou krevní skupinu a ta potřebuji dárce krve. Najde zaměstnankyni ve své společnosti jménem Xue Shan Shan a žádá ji, aby darovala krev. Poté jsou bratr a sestra dlužníky Shan Shan, ale spíše než aby se použily typické Feng Tengovi metody vyplácení, jeho sestra navrhne, že jí budou posílat nutriční obědy, aby se Shan Shan mohla vzpamatovat ze ztráty krve a aby tak bylo díky mnohem osobitější. Shan Shan miluje jídlo a její užívání si oběda, společně s její jasnou a slunečnou osobností, pomalu začínají rozehřávat Feng Tengovo srdce.
(alternativní název: Boss & Me)


Ačkoli to může znít podle popisku o čem tohle je celkem zvláštně, nesmíte se nechat odradit. Já sama jsem od toho čekala takový průměr. Přišlo mi to zvláštní, ale zároveň takové neotřelé téma. Příběh sám o sobě je podle internetové novely, která je v Číně velmi populární. Hlavní role Shan Shan navíc připadla Zhao Li Ying a Zhang Han si zde zahrál Feng Tenga.

Dá se říct, že tahle anotace popisuje hlavně asi takových prvních pár dílů, z celkových 33. Poté vás čeká mnoho jiných a příjemných situací mezi Shan Shan a Feng Tengem. Ono, když člověk někdy u těchhle dorama vidí takové množství dílů, tak se bojí toho, že to bude moc zdlouhavé, nudné a chvílemi nezáživné tak, že to bude chtít i přetáčet. Nebo se obává toho, že tam bude některá postava tak otravná a taková mrcha či parchant, že některé epizody bude nenávidět. Tady tohle ale není ten případ ani náhodou.

Tohle je opravdu krásný, plynule napsaný příběh, který vás nebude nutit přetáčet a ani nebudete nikoho tak nenávidět, že mu budete chtít vyrvat vlasy. Jistě, v jednu chvíli se tam pro Shan Shan objeví konkurence, jinak by to nebylo ono, ale nebude to zase takové terno, jako jsou někteří z jiných příběhů už zvyklí. Navíc ani ta holka není taková potvora, jako bývají jinde a chvílemi ji člověk bude chápat. Objevují se tam taky nějaké překážky, jinak by to byla nuda a nic v životě nejde tak lehce. Je tam ale plno krásných, roztomilých, romantických a smutných momentů, které člověka udrží při tom, aby se díval dál a dokoukal to až do konce. Přičemž konec sám o sobě nebude chtít. Já sama jsem si po dokoukání ještě musela přečíst i internetovou novelu.

Dá se říct, že je to takový příběh Popelky v jiném pojetí a s jiným průběhem. Obyčejná dívka z vesnice, která dostane zázrakem práci ve velkoměstě v nejslavnější firmě a získá pozornost svého šéfa, který je pro většinu nepřístupný. A to jenom díky tomu, že se zamiluje do toho, jak si umí vychutnat život a hlavně své obědy. Což dá vznik velké lásce, která přejde mnoho rozdílů, hlavně společenských.

Nerada jsem se s tímhle příběhem loučila i po těch 33 dílech a nejraději bych pokračovala i dál. Bohužel všechno má své konce a tak i tento příběh. Ačkoli novela má ještě pár dodatků, která navazují na konec natočeného příběhu, ukončeno to bylo dobře. Rozhodně je to ale příjemný a krásný příběh, který není k zahození si pustit. Děj rychle utíká, není nudný, nijak těžký a spíše takového lehčího rázu. Navíc má i povedený hudební doprovod s pěknými písničkami. U mě se to řadí mezi TOP příběhy z čínské produkce, na které se klidně ráda znova podívám.

Opening

(zdroj fotky: MyDramalist)

Novoroční předsevzetí, ne díky

3. ledna 2015 v 11:55 | Eva |  Psaní
Nový rok přišel a už nám ten 2014 skončil. Jak to bývá u hodně lidí, tak si dávají novoroční předsevzetí, které buď dodrží, nebo postupem času se na ně vykašlou a nakonec je nedodrží.

V minulosti jsem byla jedna z těch, co jsem si každý rok dávala předsevzetí. Věty typu, že zhubnu, budu se učit, udělám tohle nebo tamto. Nakonec jsem od toho upustila a dělala jsem si stejně, co jsem chtěla. Pro mě nemá cenu dělat novoroční předsevzetí a stejně mi z jisté části přijdou jako hlouposti.

Nov rok a nový začátek, ale copak pouze nový rok ve vašem kalendáři znamená to, že můžete ve svém životě něco změnit? Pro mě ne a proto si už posledních několik let žádná předsevzetí nedávám. Přijde mi to jako zbytečnost, kterou stejně nedodržím. Někteří to třeba dodrží, a proto jim to přijde super, ale vážně. Kolik z vás opravdu všechna vaše novoroční předsevzetí splnilo?

Rozhodnout se, že ve svém životě něco změníte, můžete po celý rok. Je možné, že jsem nějak přehlédla tu pravou podstatu novoročních předsevzetí. Je to možné, protože v naší rodině se nikdy novoroční předsevzetí nedávala. Od svých kamarádek jsem pořád jenom slýchávala, že jejich novoroční předsevzetí jsou buď zhubnout, nebo si najít kluka. Na to nepotřebuji nový rok, abych se pro něco takového rozhodla. Tohle přece mohu udělat kdykoli.

Nový rok není padající hvězda. Nejsem moc na tyhle věci, protože jim popravdě moc nevěřím, ale to už bych si spíše přála něco pod padající hvězdou a doufala, že se moje přání splní. Než abych si dávala novoroční předsevzetí, které závisí čistě na mé osobě stejnak po celý rok. Nelíbí se vám vaše postava? Můžete se rozhodnout, že zhubnete klidně v září. Nepotřebuji čekat na nový rok, abych si řekla: "Tak letos zhubnu aspoň o X kilo!"

Proto v době, kdy si lidé dávají novoroční předsevzetí, raději nic neříkám na tohle téma, vyhýbám se mu a říkám, že jednoduše žádné předsevzetí nemám. Nemá cenu některým vysvětlovat to, co tady v článku. Stejnak se většina předsevzetí posunuje, protože je nedokážete splnit. Furt dokola něco oddalovat taky není pro mě. Buď to udělám, nebo ne. Záleží to čistě na mé osobě a nepotřebuji na takové věci čekat, až odbije půlnoc nového roku.

Kam dál