Červenec 2014

Cíl mého blogu

30. července 2014 v 17:39 | Eva |  Psaní
Co je vlastně cílem mého blogu? Na co se přesně zaměřuje? A na co by mohl v budoucnosti?

Cílem mého blogu je to, abych zde vyjadřovala různé názory a povídky, které vytvořím. Jsem člověk, který ve skutečném světě není zrovna moc upovídaný, ale když jde o psaní, tak se umím vyjadřovat nebo se o to aspoň snažím. Dostávám ze sebe věci, které nejsem schopna v normálním světě říct nebo nemám komu. Navíc mě psaní hodně baví, je to pro mě takové dobré východisko, proto jsem po hodně debatách tenhle blog otevřela. V minulosti jsem měla takový blog otevřen asi dvakrát, z toho to jednou bylo na zahraniční blogové stránce, ale nakonec se vždy zrušil. Sama nevím, proč jsem to vždy zrušila. Nejspíš z toho důvodu, že jsem nějakou dobu zase nepsala a tak jsem to zrušila, že to nemá cenu. Tady, i když nebudu psát tak často, tak ho rušit nebudu a zůstane tady. Tak jsem se nakonec rozhodla a dodržím to!

Jak jsem napsala v úvodním článku do svého blogu, tak hodně píšu podle prompts, které mi pomáhají dodávat nápady na články a postrkují mě v tom, abych vůbec psala. Popravdě nevím, jestli některé články by mě napadlo vůbec napsat, kdyby nebylo jich. Článek je výtvorem mým vlastním, hlavní bod je díky prompts. Vlastně i tenhle článek je díky tomu. Prompt byl jaký je cíl mého blogu a už se tady rozepisuji a přemýšlím, co všechno bych do tohohle článku asi tak mohla napsat. Vážně se tady nebudu omezovat v tom, o čem budu psát. Prostě budu psát, dokud mi to čas dovolí, o všem. Sem tam i povídka, která mě napadne.

V budoucnosti jsem taky přemýšlela, jestli bych sem nedala vlastní "recenze". Nejsem moc objektivní člověk, to vidím i podle toho, že mně se hodně často líbí věci, které se ostatním nelíbí, takže by to bylo spíše subjektivnější. A to mluvím o filmech, seriálech, knihách, prostě všem možném, na co mám vlastní názor z tohohle zábavního průmyslu. Ale o tom pouze v téhle době přemýšlím a nejsem si ještě jistá, jestli bych to sem měla dát. Vím například, že moje psaní není nejlepší, dělám chyby a nemusí to být zrovna nejnapínavější, a potom třeba ohodnotím slabě nějakou knihu, která by podle jiných měla být skvělá a dokonale napsaná. Jak říkám, je to subjektivní. Já ráda hodnotím věci podle toho, jak mě chytí děj, zatáhne mě to do sebe. Ale o tomhle stále zatím jenom přemýšlím a je to v nedohlednu.

A nakonec bych asi chtěla, aby samozřejmě byl můj blog navštěvovaný. V téhle době, kdy píšu tento článek, mám na svém blogu pouze jeden komentář a můj blog nikdo nějak moc nenavštěvuje. Chápu, že tu nejspíš není ani nic extra zajímavého, ale líbilo by se nejspíš každému, že na jeho blog někdo chodí a čte si to, ještě lépe komentuje. Proto bych chtěla, aby jednou na můj blog někdo pravidelně chodil, to by pro mě bylo takové vedlejší dosažení úspěchu mého blogu.

Můj názor na plastiku

30. července 2014 v 12:09 | Eva |  Psaní
Když jsem našla tohle téma, tak jsem si říkala, že bych o něm mohla zkusit napsat. Tohle je vlastně něco, co se v poslední době řeší více, než kdykoli předtím. Skoro každý kolem mi přijde, že si něco nechává upravit. Ani ne tak možná u nás v Česku, jako v zahraničí. I když hádám, že tady je takových lidí taky dost. Například já se zajímám o Asii a zrovna v Jižní Koreji chodí celkem hodně lidí na plastiku, ať už je to kvůli očím, nosu nebo bradě, prostě cokoli. A nechodí tam jenom holky, ale celkem dost i kluci. Tady to teda ještě tak rozšířené není, ale mám pocit, že je to přece jenom častější a častější, že se nechávají všichni upravovat. A to teď nemluvím o liposukcích, které v současné době jsou i bez nějakých vážných zákroků díky laserům a podobným přístrojům.

Ale proč? Protože chtějí vypadat lépe, než jací jsou. Chtějí vypadat podle ideálů, které se líbí ostatním a vidí je všude kolem. Je sice fakt, že někteří se narodí s nádhernou tváří a někdo hold má nějaké viditelnější nedostatky. A přitom by stačilo, aby jenom našli nějaké pozitivum ve svém negativu. Jak by to vypadalo, kdyby celý svět byl plný dokonalých tváří, které jsou bez chyb a všechny vypadají stejně nebo aspoň podobně? Já si pamatuji, že jsem jako mladší nenáviděla svůj nos, furt jsem si říkala, že kdybych neměla strach, tak až bych byla starší, tak bych si ho dala změnit. Ale později jsem našla různá pozitiva například přes slavné ženské osobnosti, které taky nemusí mít zrovna ten drobný nos, aby mohly být krásné, úspěšné a spokojené. A teď už by mě jít na plastiku s tímhle rozhodně ani nenapadlo. Proč si jít dobrovolně ničit vlastní tělo, abych musela vypadat podle ideálu ostatních, když můžete i z tohohle pro sebe udělat něco kladného? Stačí jenom nebýt tak zaměřená na takové drobnosti. Holky chodí často na plastiku prsů, aby je měly větší, ale proč? Chápu, že si myslí, že se klukům budou líbit, ale řekněte si, kolik žen na světě existuje, které taky nemusí mít zrovna velké číslo a jsou se sebou spokojené a mužům se líbí.

Když je to z vážného důvodu, jako například zbavit se jizvy nebo kvůli jiným problémům, tak to chápu. Když se vážně popálíte a je potřeba s tím něco udělat, rozhodně jsem pro. Ale dobrovolně upravovat věci, které ani nemusí být upraveny? To si myslím, že je zbytečné a hloupé. Člověk by měl být rád s tím, jak se narodí, je přece dítětem svých rodičů, tak proč by se měl snažit vypadat jako někdo jiný? Nechápu lidi, co si dávají plastiky celého těla, aby vypadali jako slavná osobnost nebo jako Barbie či Ken. Co je to s vámi lidi? To musíte být jako někdo jiný a nemůžete být originální ve svém smyslu, jak jste se narodili?

Jako malá jsem byla podle mě dost slepá na hodně věcí, byla jsem nezkušená a mladá, z toho důvodu jsem si myslela, že bych taky měla jít na plastiku, abych měla menší nos jako všechny holky kolem mě, ale nakonec jsem z toho vyrostla a jsem za to ráda. Neumím si představit, že bych do sebe nechala dobrovolně řezat a ani by se to stejně nemuselo povést nebo by mohly nastat i jiné problémy. Ne, pokud by se nestalo něco vážného, kvůli čemu bych musela takhle pod kudlu, tak říkám ne, nešla bych.

Psaní v angličtině

11. července 2014 v 17:13 | Eva |  Psaní
Angličtinu se učím již velice dlouhou dobu, miluji ji a vždycky jsem ve třídě patřila mezi nejlepší. Překlady z angličtiny mi nedělají žádné problémy, ráda překládám a mnohokrát jsem se i pustila do nějakých menších překladů. Jako byly třeba překlady na mém starém blogu, který byl tak trochu fan-blog a k tomu jsem potřebovala překládat články nebo rozhovory. Stejně tak jsem zkoušela v minulosti překládat i titulky. Kamarádce jsem tenkrát překládala do češtiny jednu její povídku, protože ji chtěla zveřejnit i na jednom českém blogu.

Překlady naopak mi taktéž nedělají problém. Zajisté, i přes tu dlouhou dobu někdy udělám nějakou chybu, ale kdo nedělá. Někdy i rodilý mluvčí může udělat chybu. Jen si třeba řekněte, kolik lidí dělá chybu pořád v českém jazyce a hádám, že takoví lidé jsou skoro všude po světě. Jsou tu tací, kteří ve svém rodném jazyce mohou udělat chybu. Tak proč by nemohl někdo, kdo ten jazyk má jako svůj druhý jazyk? Jenomže na tuhle stránku už nahlížím tak trochu kritičtěji. Aspoň co se potom psaní týče, ne co se týče obyčejných překladů nějakých drobností nebo povídání si. Jakmile je to něco, co není "vystavené" nevadí mi to. Ale u opaku, kdy to je směřováno na hodně lidí a je to něco oficiálnějšího, to je pro mě problém.

Jak je vidět na tomhle blogu, a když byste mě blíže poznali, tak miluji psaní a velmi ráda píšu, ať už je to článek jako tenhle nebo je to povídka. Ale ráda stejně píšu v češtině než v angličtině. Čeština je samozřejmě můj rodný jazyk, ve kterém chyby tak nedělám (někdy se samozřejmě taky mohu přehlídnout třeba u čárek), ale prostě přejíždím ten článek a třeba si té chyby všimnu, vím, co jsem udělala špatně. Když ovšem mám něco jako povídku psát v angličtině, je možné, že tam mám nějakou chybu, které si ani nemusím být vědoma. A tomu se chci vyhýbat. Jistě, že chybami se člověk učí a musí to používat, aby se mohl zdokonalovat a lepšit. Jenomže já jsem někdo, kdo by rád psal bez chyb. Přece jenom i pro čtenáře to není příliš velký zážitek, když ještě tam vidí chyby anebo mu ta věta nemusí kvůli tomu dávat smysl. To je ten důvod, proč nemám zájem psát v angličtině. Zkoušela jsem to, ale jakmile jsem to zveřejnila, byla jsem pořád tak nervózní, jestli tam náhodou nemám chyby, nebyla jsem si tím jistá a nechtěla jsem riskovat špatný zážitek pro čtenáře a sama jsem z toho neměla dobrý pocit. Ráda mám dobrý pocit z toho, co napíšu. A tak jsem to nakonec smazala a rozhodla se, že v tom budu pokračovat v češtině. Navíc se neumím v angličtině tak vyjadřovat. Pro mě je na tohle lepší zůstat u češtiny. Je lepší, když mám nad svojí prací přece jenom lepší pocit a věřím si v tom, co jsem napsala, než být pořád na trní z toho, jestli jsem to napsala dobře, jestli jsem nemohla být obraznější, a podobně.

Překládání miluji, ráda angličtinu používám, ale prostě co se týče projektů, ze kterých chci mít dobrý pocit, raději píšu v češtině. Ráda bych se v budoucnosti věnovala kromě psaní i překládání, ale dávala bych přednost z angličtiny do češtiny. Není přece jenom lepší, když člověk manipuluje s jazykem, ve kterém si více věří, že v něm nemusí mít chyby, než naopak a odevzdat špatnou práci? Proto se i vyhýbám vlastnímu psaní povídek do angličtiny. I když mi jde, vím, že by tam mohla být chyba, i v nějakém hloupém členu, ale mně by to vadilo. Proto nějaký oficiálnější překlad pouze z angličtiny do češtiny a psaní svého vlastního v češtině. Z toho mám potom takový pocit, který mi přinese největší uspokojení, a neopakuji si pořád dokola, jestli je tam chyba, nebo ne. Je lepší se věnovat tomu, co je pro člověka nejlepší, když má na vybranou.

Co bych chtěla, ale ještě se mi nestalo

11. července 2014 v 16:54 | Eva |  Psaní
Zavádějící nadpis, já vím, že ano. Může to mít mnoho významů, ale ten, co mám na mysli, ten je jednoduchý. Netýká se to ovšem psaní, ale něčeho jiného. Tentokrát je to něco, co vyžaduje vycestování ze země.

Je to už nějakou chvíli, co bych hrozně moc chtěla se podívat do Asie, přesněji do Jižní Koreje. Někteří si možná řeknou, co se mi může na takovém státě líbit. Věřte mi, že je toho mnoho. Ten, kdo se o to nezajímá a nikdy si o tom nic bližšího nezjistil, tak to nepochopí. Bude spojovat třeba i Jižní a Severní Koreu, což je ta největší hloupost, kterou může kdy udělat.

Jižní Korea je naprosto nádherné místo, hlavně Soul a Busan. Jsou to města plná života, rozmanité kultury a jídla. Už v tuhle chvíli mám doma notesy, do kterých si pečlivě a řádně zapisuji místa, kam bych se chtěla všude podívat, včetně toho, jak se tam dostanu na to místo a všech podrobností. Je toho už celkem dost a nejsem na konci. Myslím, že moje návštěva tam by musela být opravdu hodně dlouhá a nejspíš taky i drahá, abych se mohla podívat na všechna ta místa, na která se chci podívat.

V cestě ale stojí něco, co mi brání tam jet v tuhle chvíli podívat. Peníze. Je to celkem finančně zátěžové. A člověk nemůže všechny peníze, co dostává, dávat jenom na nějaký zájezd, ale musí myslet taky na jiné věci. Nepatřím do rodiny, která má dost peněz a stejně tak mí rodiče nejsou jenom tak někdo, kdo by mi řekl, že mi to klidně zaplatí, jako to mají někteří. Já když se chci někam podívat, tak hezky za svoje vlastní peníze. Navíc bych se cítila i trapně a hloupě, kdybych zatěžovala své rodiče s tím, aby mě platili dovolenou, když sami nikdy pořádnou takovou dovolenou neměli a kdo ví, jestli někdy mít budou. Prozatím musím myslet i na jiné věci, než je jenom cesta na mé vysněné místo. Jakmile vyřeším finanční stránku, mám pocit, že si tuhle část svého přání a snu budu moci splnit.

V tuhle chvíli ještě to je daleko mimo můj dosah. Ale věřím si, že jednou se mi to podaří a já si získám dost peněz na to, abych mohla strávit dostatečný čas v Jižní Koreji a podívat se na ta místa, která bych tolik toužila vidět. A ty jídla, co mám chuť ochutnat. Zatím člověk nad tím jenom sní a může to plánovat, realizace je ještě přede mnou.

Psaní je...

7. července 2014 v 17:23 | Eva |  Psaní
Co je přesně psaní? Pokud se nejedná o nějaké studie, ale čistě psaní jako je tohle, na nějaký blog, či psaní knihy nebo kamkoli jinam, kde člověk produkuje vlastní práci, podle mě - psaní je druhé já.

Proč tomu tak je? Proč si to myslím? Jednoduše.

Jste člověk, který žije normální život. Máte přátele, studujete nebo pracujete. A vedete život, jako každý druhý. Ale jakmile otevřete Word nebo 'Nový článek' na svém blogu a začnete psát, jste někdo jiný. Nejde jenom o to, že můžete být hrdina z příběhu, který píšete. Můžete být i jiný člověk tím, že se začnete jinak projevovat, začnete "mluvit" o věcech, o kterých se s nikým jiným nebavíte. Probudíte své druhé já, které ve vás je.

Když jsem s lidmi kolem mě, nejsem moc upovídaná, naše konverzace jsou každodenní, ale potom otevřu blogu nebo Word a mám takové nutkání psát o všem, co se mi stalo. Mluvit o věcech, které mě napadají. Na které bych měla nějaké výčitky nebo komentáře jakéhokoli druhu. Jako kdybych se stala upovídanou osobou, kterou ve skutečnosti ani nejsem. Ale psaní to ve mně probudí. Najednou nejsem ta holka, která sedí ve skupině přátel, sem tam na něco odpoví nebo promluví. Ne! Jsem člověk, který píše svůj vlastní článek, ve kterém mám slovo jenom já. Ať je to cokoli, tak to napíšu. Ať se to člověku, který to čte, líbí nebo ne. Dostala jsem ze sebe to, co jsem chtěla. Napsala jsem to, co jsem chtěla. Zase jsem na nějakou chvíli, byť krátkou, byla svým druhým já.

A pak je tu to druhé, co jsem zmínila. Hrdina z příběhu. Lidé, kteří se jako já někdy pohrouží do příběhů, které píšou. Abyste to napsali co nejlépe, zkoušíte se vcítit do hrdiny, o kterém píšete. Přece jenom do toho příběhu vkládáte i kousek sebe. Je to vaše dílo, takže vaše součást. Je to něco, co je z vnitřku vás. Takže ten příběh prožíváte stejně jako ten hrdina v něm. A to ať příběh krátký nebo dlouhý. Jednodílný nebo na kapitoly. Ať píšete z jakéhokoli pohledu, něco ve vás ten příběh tvoří, je jako vaše druhé já.

Shrnutím už nejspíš nemám co říct, protože jsem to vše řekla. A je pravda, že to shrnutí jde napsat do jedné pouhé krátké věty, která už tu je zmíněná několikrát. Ale pro ten konec článku, to přece jenom napíšu ještě jednou.

Psaní je druhé já.

Osobní omluva

7. července 2014 v 17:15 | Eva |  Psaní
Když bych se měla ohlédnout do minulosti a měla bych se sama sobě za něco omluvit, vím přesně, co by to bylo. Škola. Přesně tak, obyčejná škola. Ale ne základní, ale střední škola. Je to jediná věc, nad kterou když se teď zamyslím, tak tam hodně věcí lituji. Nejvíc ale přece jenom jedné určité věci.

Učení samo o sobě. Na střední škole jsem tak nějak začala oproti základní na učení zvysoka kašlat. Přestala jsem se zajímat o sezení nad učením a trávit nad tím čas. Raději jsem trávila čas nad jinými věcmi, které mi v té době byly milejší. Často si říkám, jak ráda bych se k tomu vrátila a napravila to. Jistě, učení na vysoké je taky učení a dá se to nahradit přes to, ale není to ono. Kdo je na vysoké, tak to může doznat. Učení tam není to samé, jako bylo učení na střední škole. Zatímco na vysoké se toho člověk musí učit velkou spoustu, naopak na střední toho tolik nebylo.

Teď je pozdě nad tím bědovat, když už se stalo. Ale opravdu jsem nad sebou mohla více zapracovat. Místo toho, abych trávila a plýtvala časem nad tím, co jsem dělala v té době, tak jsem mohla prokazovat, že mám na víc. Místo toho, abych tak byla průměr, tak jsem mohla být mnohem lepší. A stačilo k tomu jediné. Odpoledne si na nějakou tu chvíli otevřít ty moje poznámky ze školy a naučit se je, abych je uměla na písemky a zkoušení. Ne! Místo toho, jsem raději měla myšlenky někde úplně jinde a jediný způsob, jak jsem doma sáhla na učení, tak to bylo pouze při výměně učebnic na další den. Přitom toho učení je opravdu minimum oproti vysoké.

Často se říká, že některé věci nám dojdou příliš pozdě. Nebo že nám střední bude chybět, až jak ji skončíme. A těmhle větám podobné. Víte vy co? Je to pravda! Já sama jsem to poznala až příliš pozdě. Mohla jsem dokázat, že mám na víc a jsem někdo lepší, když jsem byla na střední. Stačilo opravdu jenom chvíli denně na sobě zapracovat. A nebýt na to líná. Teď už si mohu říkat jenom: "Kdyby…".

Místo na čtení

7. července 2014 v 17:10 | Eva |  Psaní
Nikdy v minulosti jsem moc na čtení nebyla, ale najednou se mi stalo, že jsem začala číst a kde jsou moje oblíbená místa na čtení?

Mé začátky s knihou byly v autobuse. Čte se mi tam dobře a hlavně na dlouhou jízdu je to nějaké to zabrání času. Ne ovšem v těch hlučných autobusech, když končí škola a všichni na sebe hulákají nebo se baví na hlas. Ne, je lepší, když je autobus skoro prázdný. Až na pár cestujících tam nikdo není a vy máte v tom případě ticho a klid, abyste si mohli přečíst knihu, bez nějakého rámusu nebo rušení. Vždycky jsem ráda jezdila ze školy z Prahy skoro prázdným autobusem, sedla jsem si dozadu do poslední sedačky do rohu a četla si knihu.

Ovšem ta doba skončila a já jsem přestala jezdit takhle do školy. Takže mi zůstal domov. To je už jediné místo, kde teď v téhle době čtu. Mám tu několik svých míst, kde se mi dobře čte, ale záleží taky na situaci a počasí, kde zrovna jsem.

Když není pěkně, anebo je velká zima, tak si sednu v rohu svého pokoje do křesla a čtu si v pohodlí a v klidu ve svém pokoji, jako nejspíš hodně lidí. Když je ovšem krásně, mám potom dvoje místa, kde si takhle čtu. Jedno místo je na zahradě na houpačce, kde se mi čte dobře, ale táta většinou venku poslouchá rádio a to přece jenom kazí ten pocit ze čtení a ponoření se do příběhu samotného. A potom je tu poslední místo. Je to na schodech u vchodu do domu. Přede dveřmi máme vrátka a někdy si tam sednu na poslední schod, a protože náš pes miluje dívání se přes ty vrátka ven na ulici, tak je tam pořád u mě. Zatímco já si čtu, ona u mě leží po celou tu dobu. Navíc když jsou velká tepla, tak je tam příjemný chládek a je to tam pohodlný. Je tam i neuvěřitelné ticho, protože tam nikdo není, nikdo se tam nebaví. Maximálně sem tam někdo projde kolem po naší nijak moc frekventované ulici, ale ti lidé jsou hned pryč.

Samozřejmě, když někam jedu na delší dobu, tak si s sebou vezmu knihu, aspoň menší, takže se dá říct, že dokážu číst kdekoli a při cestě se nenudím. Ale tyhle tři místa jsou asi ty, které "zažily" nejvíc mých knižních momentů. Prostě doma se mi čte nejlíp. Nejsem ten typ, co si jde někam na louku, do lesa nebo kamkoli jinam sednout pod strom do přírody. Mám raději domácí prostředí.

Splním ti tvé přání

6. července 2014 v 19:19 | Eva |  Povídky
Další den, který probíhá naprosto stejně jako ten předchozí. V práci jsem začala před nějakou dobou a připadám si tady jako něčí hadr, se kterým mohou zametat o podlahu. Jak ráda bych v téhle práci skončila a všem ukázala, že mám i na něco více. Taky původně jsem se tady ucházela o jiné místo, ale nedali mi ho a nabídli mi místo toho podatelnu. Takže jsem mohla být ráda, že jsem tady dostala alespoň tuhle práci, natož abych v ní skončila jenom z toho důvodu, že tu se mnou všichni zachází jako s někým podřadným. Nejsem si jistá, jak to chodí jinde, ale tady to je, jako kdyby někdo, kdo pracuje na podatelně, byl zároveň i někdo, kdo nemá stejná práva jako ostatní.

Tenhle den nebyl o nic lepší. Připadalo mi, že je snad ještě horší, než ty ostatní, protože dnes bylo proti mně i počasí na cestě do práce. Dorazila jsem promočená a ještě ke všemu později, protože na silnici kvůli mlze byla dopravní nehoda. Okamžitě jsme samozřejmě zažila od vedoucí pořádnou scénu, jak si mohu dovolit přijít do práce takto vypadající a k tomu všemu s požděním. Žádná omluva nestála za snahu, stejně mi odpověděla jenom tím, že se vymlouvám. Že to zvládli včas i všichni ostatní, tak proč ne já.

Nicméně otálet jsem už nadále nemohla a dala jsem se do práce. Třídění věcí na podatelně je něco, co jsem si opravdu nepředstavovala, že budu jednou dělat, načež pak po celý život. A taky v tom nehodlám pokračovat, jen co se mi naskytne příležitost. Zrovna jsem vzala do ruky další balík a chtěla se podívat, komu přišel, když jsem si všimla, že na něm není vůbec ničí jméno, jenom adresa naší budovy. Komu mohl přijít? Prohlížela jsem si ho ze všech stran, ale opravdu tam nebylo žádné jméno napsáno. Opatrně jsem s ním zatřásla a něco tam zarachotilo. Co by to mohlo být. Snad ne nic nebezpečného. Raději jsem ten balíček dala stranou a pokračovala v práci.

O jednoho soba méně

3. července 2014 v 21:08 | Eva |  Povídky
Tuhle povídku jsem napsala na svůj starý blog do Vánoční soutěže zde na blog.cz, ale poněvadž jsem svůj blog tehdy zrušila, tak zmizela i tahle povídka. Nicméně teď jsem tady zpátky s tímhle blogem a tak zde tu povídku dávám znova.

*****

Dům byl zahalen do tmy, jenom lampy z ulice ho osvětlovaly. Všude byl klid a ticho, až na slyšitelné krůčky malé Megan, která scházela opatrně ze schodů a držela v ruce svého plyšového medvídka. Zastavila se několik kroků od Vánočního stromku, pod kterým se měly ráno objevit dárky.

"Copak ty tady v tuhle dobu děláš?" ozval se za ní slabý hlas a ona leknutím až nadskočila. Otočila se a za ní stála její babička, která v ruce držela hrnek s něčím, z čeho se kouřilo. Podle vůně jí to přišlo jako kakao, které jí její babička taky dělá, kdykoli přijede k nim na návštěvu.

"Nemohla jsem spát. A Santa tu ještě nebyl," ozvala se potichu a opět stočila svůj zrak zpátky ke stromku.

"A ani nepřijde, když nebudeš hodná a nepůjdeš spát. Chceš, abych ti vyprávěla na dobrou noc a mohla jsi usnout?"

"Ano!" babička chytila Megan její ruku a vedla ji pomalu nahoru po schodech do jejího pokoje a jen co tam dorazily, vlezla si Megan rychle pod deku do postele. Babička zavřela dveře, aby nerušily nikoho dalšího z rodiny, a sedla si na postel vedle své vnučky, připravená ji vyprávět příběh svého dětství, na který nemůže doteď zapomenout.

Můj dráček Refi

2. července 2014 v 9:45 | Eva |  Povídky
Tato povídka se objevila i na mém starém blogu, který už není. Je možné, že někdo ji náhodou už četl.
Celý příběh bude k přečtení pod perexem.

***

Nikdy předtím v životě by mě nenapadlo, že budu ve svém pokoji dávat na polici zrovna to, co tam právě dávám. Malou, asi 20 centimetrovou, figurku draka, kterou mi poslal můj otec ze svého cestování. Pořádně jsem nevěděla, proč zrovna mě posílá něco takového a ne mému bratrovi. Není ani nikterak pěkná, je šedá a nudná. V jeho vzkazu o tom nic podrobnějšího ani napsáno nebylo, kde by stálo vysvětlení. Táta je zrovna na pracovní cestě po Číně a očekávala bych něco exotičtějšího, než jenom nějakou obyčejnou figurku draka.

Dárek od táty byl vybalený v mém pokoji, postavený na místě mezi ostatními dárky od něj, které se mi ale líbily popravdě více, a mohla jsem se vydat ven. Dneska jsem měla v plánu zajít si do obchodního centra s pár přáteli. Jak jsem je znala, tak to byl program na celý den, takže jsem mohla zapomenout na to, že doma stihnu ještě něco pořádného udělat. Naštěstí je zítra víkend a nemám nic domluveného, takže si s tím nemusím dělat takové starosti.

Když jsem se pozdě večer vrátila do svého pokoje, všechno mi přišlo v naprostém pořádku. A až když jsem se teprve chystala sednout ke svému notebooku, tak jsem si všimla něčeho divného. Figurka draka, kterou jsem postavila na polici, tam nikde nebyla. Jediné, co po drakovi zbylo, byl podstavec, na kterém stál.