O jednoho soba méně

3. července 2014 v 21:08 | Eva |  Povídky
Tuhle povídku jsem napsala na svůj starý blog do Vánoční soutěže zde na blog.cz, ale poněvadž jsem svůj blog tehdy zrušila, tak zmizela i tahle povídka. Nicméně teď jsem tady zpátky s tímhle blogem a tak zde tu povídku dávám znova.

*****

Dům byl zahalen do tmy, jenom lampy z ulice ho osvětlovaly. Všude byl klid a ticho, až na slyšitelné krůčky malé Megan, která scházela opatrně ze schodů a držela v ruce svého plyšového medvídka. Zastavila se několik kroků od Vánočního stromku, pod kterým se měly ráno objevit dárky.

"Copak ty tady v tuhle dobu děláš?" ozval se za ní slabý hlas a ona leknutím až nadskočila. Otočila se a za ní stála její babička, která v ruce držela hrnek s něčím, z čeho se kouřilo. Podle vůně jí to přišlo jako kakao, které jí její babička taky dělá, kdykoli přijede k nim na návštěvu.

"Nemohla jsem spát. A Santa tu ještě nebyl," ozvala se potichu a opět stočila svůj zrak zpátky ke stromku.

"A ani nepřijde, když nebudeš hodná a nepůjdeš spát. Chceš, abych ti vyprávěla na dobrou noc a mohla jsi usnout?"

"Ano!" babička chytila Megan její ruku a vedla ji pomalu nahoru po schodech do jejího pokoje a jen co tam dorazily, vlezla si Megan rychle pod deku do postele. Babička zavřela dveře, aby nerušily nikoho dalšího z rodiny, a sedla si na postel vedle své vnučky, připravená ji vyprávět příběh svého dětství, na který nemůže doteď zapomenout.


***

Byla jsem jenom o něco starší, než je právě tobě. Do Štědrého dne chybělo ještě několik dní a já jsem si ve svém vlastním vyrobeném kalendáři odškrtávala dny do toho velkého dne, kdy měl přijít Santa a přinést mi nějaký ten dárek, který jsem si u něj přála. Každý den jsem chodila do školy, vrátila se domů, napsala úkoly a okamžitě jsem šla na zahradu hrát si do sněhu. Vždycky jsem sníh hrozně milovala, stejně jako ty. Poněvadž jsme bydleli na samotě, neměla jsem tam žádné kamarády, se kterými bych si mohla hrát, když jsem se vrátila ze školy. Proto jsem si hrála sama.

Jednoho rána jsem na zahradě uslyšela hrozně zvláštní ránu a okamžitě jsem vyskočila z postele a šla se podívat k oknu. Nemohla jsem uvěřit vlastním očím. Na zahradě přecházel sem a tam nějaký tvor. Okno bylo zamlžené, takže nebylo pořádně vidět, co to je. Ani jsem se neoblékla, rychle jsem v pyžamu běžela dolů ze schodů a zamířila jsem si to rovnou na zahradu.

"Kam jdeš takhle oblečená?!" ozval se za mnou přísný hlas mé maminky. Zastavila jsem se a ani se nepohnula. Co by na to asi řekla máma, kdybych ji řekla, co jsem z okna viděla na zahradě? Přísně si mě změřila pohledem a poslala mě zpátky do pokoje. Proč je máma tak klidná? Copak ona tu ránu neslyšela?

"Já jenom… ale nic," řekla jsem ji a vrátila jsem se zpátky po schodech nahoru, co nejrychleji jsem dokázala a rovnou směrem k oknu. Stoupla jsem si na špičky a vyhlížela jsem ven, jestli tam ten tvor ještě je. Byl tam, stál na místě a rozhlížel se kolem. Hodila jsem na sebe nějaké to oblečení a vydala jsem se zpátky dolů. Tentokrát jsem si dala pozor, aby mě máma neslyšela a otevřela jsem dveře ven na zahradu. Ovšem nic jsem tam neviděla. Copak se mi to opravdu jenom zdálo? A najednou jsem to uviděla. Vyšlo to zpoza rohu našeho plotu. A už jsem přesně poznala, co to je. Viděla jsem toho tvora tolikrát v různých pohádkách. Byl to sob a kulhal. Zavětřil mě a podíval se mým směrem. Myslím, že se mě leknul stejně tak jako já jeho. Rychle zacouval zpátky a narazil do keře. Nadskočil a slabě zařval. Nevěděla jsem, co mám dělat.

"Kasandro!" ozval se opět přísný hlas kousek ode mě. Vykulila jsem oči a rychle se otočila. Ve dveřích stála máma a ruce měla dané v bok. Netvářila se dvakrát nadšeně, že mě po ránu takhle viděla stát venku, aniž bych se připravovala do školy.

"Mami, vidíš to?" ukázala jsem mámě směrem k sobovi, ale ona se tam podívala a potom pohled stočila zpátky ke mně.

"Co mám vidět? Mazej se připravit do školy! Je poslední den a nechceš přece dorazit pozdě kvůli svým hrám. Ty si hraj, až se vrátíš domů!" rukou mi ukázala, že se mám vrátit zpátky. Nechápala jsem to ani trochu. Sob tam pořád stál a díval se přímo na nás. Jak to, že ho máma taky neviděla jako já? Když jsem ale viděla její přísný pohled, raději jsem to vzdala a vydala jsem se domů, abych se připravila do školy.

Celý den jsem nemyslela na nic jiného. Dělala jsem si hlavu, co se to ráno stalo a proč se to stalo. Nemohla jsem se dočkat, až se vrátím domů. Měla jsem povoleno být na zahradě, a jestli on tam ještě pořád bude, tak třeba zjistím, jak se k nám dostal. Sice jsme bydleli u lesa a na samotě, ovšem nikdy jsem neslyšela rodiče nebo sousedy mluvit o tom, že se kolem pohybují sobi. V hlavě jsem spřádala různé teorie o tom, odkud se tam vzal.

A jakmile jsem se vrátila domů, odhodila jsem tašku ve svém pokoji, převlékla se, a co nejrychleji jsem se vydala směrem na zahradu. Vyběhla jsem tam a rozhlížela se opět všude kolem, jestli ho nezahlédnu. A zahlédla. Tentokrát stál až na druhém konci naší zahrady a pořád kulhal na přední. Abych se k němu mohla vydat bez nějakých starostí, vrátila jsem se do domu a rozhlížela se, co bych mu mohla nabídnout k jídlu.

Vzala jsem z domu něco, co by mohl jíst a vrátila se s tím za ním. Pomalu jsem se k němu přibližovala, a čím blíže jsem byla, tím ostražitější on byl naopak vůči mně. Když jsem usoudila, že jsem až dost blízko, a popravdě jsem se bála jít blíže, na zem jsem položila trochu jídla, co jsem pro něj vzala a ucouvla od toho. Měla jsem strach, to jsem musela uznat, ale na druhou stranu mi furt nešlo do hlavy ráno toho dne, kdy moje máma řekla, že ho neviděla. Vidím ho tedy jenom já a to by mi nemohl tak ublížit, snad. Zavětřil a jeho pohled sklouznul ze mě směrem k jídlu na zemi. Přikulhal se k němu, očichal to a snědl. Udělalo mi to radost a tak jsem vzala další do ruky a tentokrát jsem tu ruku pouze natáhla a čekala, jestli si pro to ke mně přijde sám. A přišel.

Jako by v tu chvíli ze mě všechen můj strach opadl. Znova jsem natáhla ruku a chtěla jsem ho pohladit, ale on odskočil dozadu. Špatně dopadl na svoji zraněnou nohu, zaskučel, ztratil rovnováhu a málem by spadnul, ale vyrovnal to na poslední chvíli.

"Jak se ti to hochu stalo? A jak ses sem dostal?" odpovědi se mi samozřejmě nedostalo, ale všimla jsem si, že se podíval směrem k nebi. Podívala jsem se tím směrem taky, ale nic jsem tam neviděla. Ani hory poblíž nebyly, ze kterých by sem mohl přijít. Mohl se zranit po cestě v pastích, které pytláci dávají někdy kolem do našich lesů? Máma mě vždycky varovala, že tam nemám chodit bez táty, aby se mi něco nestalo. A potom mi to docvaklo. Opět jsem se podívala směrem k nebi a zpátky na něj. Pořád se díval nahoru a rozhlížel se kolem.

"Hned se vrátím!" křikla jsem za ním a vyběhla jsem domů do svého pokoje, co nejrychleji mi to jenom šlo. Ze svého stolu jsem vytáhla psací blok a tužku. Přemýšlela jsem, jak to napsat a co přesně tam napsat. Nakonec jsem to napsala stručně a jednoduše: "Milý Santa Clausi, neztratil jste náhodou soba? Jeden zraněný mi podle všeho přistál na zahradě. Kasandra". Složila jsem ho a šla jsem mu ho poslat tak, jak mě to učili mí rodiče a jak jsem mu posílala dopisy každý rok. Hodila jsem ho do krbu a doufala, že mu ten dopis přijde, co nejrychleji. Vánoce se blíží nehoráznou rychlostí, a jestli tenhle sob je opravdu jedním z jeho, nezvládnul by všem dětem poslat dárky včas.

Poté jsem se vrátila s dalším jídlem za sobem zpátky na zahradu a strávila jsem tam s ním celý den. Byla už tma a já se už musela vrátit zpátky do domu. Rodiče mě zaháněli, že v tuhle dobu už venku nemám co dělat. Každou chvíli jsem se ovšem musela dívat z okna, jestli tam pořád je. Zajímalo mě, jestli Santa dostal můj dopis a je to opravdu jeden z jeho sobů. Nakonec jsem u okna usnula, protože jsem se od něj nemohla odtrhnout.

Nevím, jak dlouho jsem spala, když jsem uslyšela divný zvuk, který mě probudil a hned na to, moje okno oslepilo i světlo. Jediné, co mě napadlo bylo, že Santa si přijel pro svého soba. Oblékla jsem si svetr a jenom v pyžamu a pantoflích se vydala ven. Musela jsem ovšem velice potichu, aby mě neslyšeli rodiče. Otočila jsem klikou ode dveří na zahradu a uviděla jsem tam něco, co by mě tehdy ani nenapadlo, že někdy budu schopna vidět na vlastní oči.

"Santa," řekla jsem potichu, protože se na zahradě přímo přede mnou objevily nádherné saně a sobi, kteří k nim byli přivázání jako koně k tažným kočárům. Ovšem jeden z nich k tomu spřežení přidělán nebyl a právě se vítal s těmi ostatními. Byl to přesně ten, který se ráno objevil u nás na zahradě a který byl zraněný. A vedle saní se zničehonic objevil ON. Santa Claus osobně. Stál tam, ruce dané v bok a velký úsměv na tváři. Nemohla jsem tomu uvěřit. Opravdu sem dorazil.

"Donesla se mi zpráva, že jsi našla mého soba."

"Je zraněný," ukázala jsem rukou a Santa následoval svým zrakem místo, kam ukazuji. Obešel saně a postavil se vedle soba. Kleknul si k němu a prohlédnul si jeho nohu, potom mu přes ni přejel rukou a opět se postavil. Rukou si pohladil svůj plnovous a ohlédnul se zpátky na mě. Cítila jsem, jak jsem nervózní a nemohla jsem se pořádně pohnout, ani něco říct.

"Děkuji, že ses přes den postarala o Prancera. Utekl nám, nejspíš se chtěl podívat do světa a ztratil se. Nevěděl jsem, kde ho mám hledat. Ani své rolničky neměl na krku," přešel až ke mně a kleknul si do sněhu. Ruce položil na moje ramena a zadíval se na mě.

"Vážím si toho, co jsi udělala. Dostaneš ode mě pod stromek speciální dárek a teď jdi domů, ať nejsi nemocná a běž spát. Já už se o něj postarám. Nikdy na to nezapomenu," opět vstal a vracel se zpátky ke svým saním. Soba přivedl ke spřežení, ještě jednou mu přejel rukou přes nohu a zapřáhnul ho. Potom do svých saní nasedl a mě napadlo se ještě zeptat na věc, která mi vrtala v hlavě po celý den. A musela jsem se na ni zeptat za každou cenu.

"Ještě se chci zeptat. Moje máma, ani táta ho celý den neviděli, ale já ano. Proč?"

"Jenom ten, kdo věří, může vidět mě a moje soby. Veselé Vánoce Kasandro," popohnal soby otěžemi a ti se rozeběhli velkou rychlostí a během chvíle jeho saně už byly ve vzduchu a on letěl pryč. Vrátila jsem se zpátky do postele a po celou noc jsem nemohla usnout. V hlavě se mi furt přemítalo dokola to, co se za celý tenhle den stalo.

***

"A babičko, co jsi dostala speciálního od Santy? Co ti dal za pomoc jeho sobu?" zeptala se Megan svojí babičky. Té se na tváři objevil úsměv a podívala se z okna. Potom svůj pohled opět stočila na svoji vnučku, která na ni s jiskrou v očích koukala a čekala, co ji odpoví.
"To ti ukážu, až za mnou přijedeš na prázdniny, dobře?" pohladila ji po vlasech, popřála ji dobrou noc a potichu odešla z jejího pokoje. Ještě jednou se za svojí vnučkou ohlédla a s úsměvem na tváři zavřela dveře.

KONEC
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama