Splním ti tvé přání

6. července 2014 v 19:19 | Eva |  Povídky
Další den, který probíhá naprosto stejně jako ten předchozí. V práci jsem začala před nějakou dobou a připadám si tady jako něčí hadr, se kterým mohou zametat o podlahu. Jak ráda bych v téhle práci skončila a všem ukázala, že mám i na něco více. Taky původně jsem se tady ucházela o jiné místo, ale nedali mi ho a nabídli mi místo toho podatelnu. Takže jsem mohla být ráda, že jsem tady dostala alespoň tuhle práci, natož abych v ní skončila jenom z toho důvodu, že tu se mnou všichni zachází jako s někým podřadným. Nejsem si jistá, jak to chodí jinde, ale tady to je, jako kdyby někdo, kdo pracuje na podatelně, byl zároveň i někdo, kdo nemá stejná práva jako ostatní.

Tenhle den nebyl o nic lepší. Připadalo mi, že je snad ještě horší, než ty ostatní, protože dnes bylo proti mně i počasí na cestě do práce. Dorazila jsem promočená a ještě ke všemu později, protože na silnici kvůli mlze byla dopravní nehoda. Okamžitě jsme samozřejmě zažila od vedoucí pořádnou scénu, jak si mohu dovolit přijít do práce takto vypadající a k tomu všemu s požděním. Žádná omluva nestála za snahu, stejně mi odpověděla jenom tím, že se vymlouvám. Že to zvládli včas i všichni ostatní, tak proč ne já.

Nicméně otálet jsem už nadále nemohla a dala jsem se do práce. Třídění věcí na podatelně je něco, co jsem si opravdu nepředstavovala, že budu jednou dělat, načež pak po celý život. A taky v tom nehodlám pokračovat, jen co se mi naskytne příležitost. Zrovna jsem vzala do ruky další balík a chtěla se podívat, komu přišel, když jsem si všimla, že na něm není vůbec ničí jméno, jenom adresa naší budovy. Komu mohl přijít? Prohlížela jsem si ho ze všech stran, ale opravdu tam nebylo žádné jméno napsáno. Opatrně jsem s ním zatřásla a něco tam zarachotilo. Co by to mohlo být. Snad ne nic nebezpečného. Raději jsem ten balíček dala stranou a pokračovala v práci.


Jak uběhl celý den, naprosto jsem na ten balíček zapomněla. Vzpomněla jsem si na něj, až když jsem se chystala odejít. Vedoucí už tady navíc ani nebyla, abych se ji na to mohla zeptat. Co teď? Co když to bylo něco důležitého, ale já jsem to někam nedala a ani jsem se o tom nezmínila. Tohle mi ještě chybělo. Možná, že na tom byl lístek, komu to předat, ale stalo se to, že se strhnul. Schválně jsem se sehnula a dívala se pod stolem a všude po zemi, jestli tam není něco spadlého. Ale podlaha byla naprosto prázdná a ani zmínka po tom, že by tam něco bylo. Povzdechla jsem si a stoupla s rukama v bok. Měla jsem na výběr. Buď to risknout a nechat tady ten balíček jenom tak být se vzkazem pro vedoucí na zítra, že není označen. Nebo ho otevřít sama a podle toho, co je uvnitř odhadnout alespoň to, do jakého oddělení a komu by to mohlo patřit. Ne, nebudu to riskovat. Ještě by mě mohli vyhodit, kdybych to otevřela.

Vzala jsem balíček do ruky, položila ho na stolek a začala jsem k tomu psát vzkaz, když se mi zdálo, jako kdyby se zevnitř něco ozvalo. Nějaké zarachocení. Raději jsem to nevnímala a psala jsem dál, když se to ozvalo znovu a tentokrát hlasitěji. Ke všemu se balíček až pohnul. Rychle jsem od něj uskočila. Co když v tom je nějaké zvíře? Ale to není možné, odpoledne v tom rozhodně nic nebylo a je to čistě zadělaný balíček, žádné dírky pro vzduch v tom taky nejsou. Když se to znova ozvalo a pohnul se, pomalu jsem se k tomu začala rukou přibližovat, dokud jsem se toho nedotkla. Všechno utichlo. Fajn, risknu to!

Sebrala jsem veškerou svoji kuráž a začala jsem ten balíček otevírat. Nejdřív papírový obal a potom jsem opatrně otevřela krabici. Co jsem našla uvnitř, jsem nečekala ani trochu. Krabička? Uvnitř byla nádherně zdobená zlatá krabička, která byla zadělaná na háček. Chvíli jsem přemýšlela, jestli ji mám zvednout a podívat se do ní. Když už jsem ale došla takhle daleko, proč ne ještě dál. Co se může stát hrozného. Vzala jsem ji do rukou a vzala jsem opatrně háček mezi prsty. Odsunula jsem ho stranou a otevřela víčko. V tu chvíli mi přišlo, jako kdyby se v místnosti objevil uragán. Neuvěřitelný vítr, tak hrozný, že jsem krabičku upustila a sama jsem spadla na podlahu. Všude kolem létaly papíry, které tu byly dané. Nevím sama, jak dlouho to trvalo, ale když to přestalo a já jsem sebrala kuráž se podívat, spatřila jsem před sebou stát člověka s úsměvem na tváři. Byl to postarší muž, který byl oblečen ve smokingu, na hlavě měl klobouk a v ruce hůl. Kde ten se tady vzal v tuhle dobu. Odcházel snad z práce a viděl, co se tady stalo, a proto se přišel podívat?

"Zdravím vás, slečno," řekl zvesela a smýknul přede mnou svým kloboukem. Jenom jsem nepatrně kývnula. Odvážila jsem se vstát a podívala se na ten nepořádek všude kolem. To se mi jenom zdá. Budu to tu muset uklidit, než půjdu domů. Dneska mám vážně smolný den. Pomalu jsem začala uklízet, když jsem si po chvilce uvědomila, že ten muž nic nedělá a jenom se na mě nadále dívá. Opět jsem pomalu stočila pohled k němu a pousmála se na něj. Čekala jsem, že něco řekne, nebo udělá, ale on se jenom usmíval a díval se směrem ke mně.

"Mohu vám nějak pomoci?" zeptala jsem se opatrně a doufala, že spíše on nabídne mě pomoc s úklidem. Oblečen je jak nějaký gentleman z dávné doby, mohl by se podle toho i chovat.

"Pomoci? Ne, děkuji. Rád bych se představil. Jsem džin. Děkuji vám, že jste mi pomohla z mého uvěznění. Byl jsem v té odporné krabičce už hrozně dlouhou dobu."

"Jasně, vy jste džin. Nežijí náhodou ve svých láhvích? Odkdy používají zlaté krabičky?!" tohle jsem mu rozhodně nehodlala věřit ani chvíli. Přistoupil o dva kroky ke mně a pomalu si na hlavu vrátil ten svůj klobouk. Ani jeho móda nevypadala jako džin. To určitě, džin!

"Byl jsem tam uvězněn, jak jsem již řekl. Džinové vlastně v láhvích nežijí. Podle vás ano? Co to je tohle za svět! Jestli se objevují v láhvích, tak je to stejný důvod, jako ten můj. Džinové kdysi byli uzavírání do různých předmětů, které se objevily poblíž, do kterých by mohli být spoutáni. Ta krabička, která je támhle na zemi, byla mým vězením už dobré století."

"Takže teď co? Splníte mi přání?" malinko kývnul svoji hlavou a svou hůl dál před sebe, aby se o ni mohl lépe opřít oběma rukama.

"Nejdřív tu uklidím ten nepořádek, co jsem udělal. Ale po svém." Ani jsem se nenadála, svoji holí zakroužil ve směru hodinových ručiček a všechno v místnosti se začalo vracet na své místo. Mě by to trvalo uklidit celkem dlouho, ale takhle to bylo uloženo během chvíle. Nemohla jsem uvěřit vlastním očím. Tohle opravdu nemohl udělat normální člověk.

"Hotovo, není to takhle lepší, než to dělat rukama?" zasmál se, prohlédnul si očima pořádně celou místnost, jako kdyby hodnotil svoji práci, kterou s úklidem udělal a potom opět stočil svůj pohled zpátky na mě. Nemohla jsem ze sebe dostat jediné slovo. Nevěděla jsem, co mám říct. Omluvu? Uznat, že opravdu je kouzelný? Všechno, co jsem si tvořila v hlavě, mi přišlo jako naprostá hloupost.

"Teď k tomu, co jste chtěla. Řekla jste přání? Nikdy jsem takhle pro nikoho přání neplnil. My džinové spíše používáme kouzla pro sebe, než pro ostatní. Hádám, že to je taky výmysl vás lidí, stejně jako ty láhve, že ano? Nicméně když už jste mi pomohla, tak bych pro vás jedno přání mohl splnit. Co to bude? Ale přemýšlejte pořádně, protože vám splním jenom jedno."

Tak tohle mi chybělo. Rychle si vymyslet nějaké přání, které by stálo za to. Nějaké, kterého bych později nelitovala. Jistě, mnoho dalších lidí by chtělo něco jako nesmírné bohatství nebo moc, či dlouhověkost. Ale já nic takového nechci. Chci něco pořádného. Vždycky jsem rodičům říkala, že to dotáhnu daleko, že jim dovolím cestovat a žít si dobře. Místo toho jsem skončila na podatelně s tím nejnižším platem. A v tu chvíli mě to napadlo!

"Můžete splnit jakékoli přání?" pouze mi to odkývnul. Zhluboka jsem se nadechla. Ještě chvilku jsem si promyslela, jak to správně říct, abych neudělala hloupost.

"Přeji si vlastnit společnost. Takovou, která je hodně úspěšná a známá. Chci rodičům udělat radost, aby na svoje dítě mohli být pyšní, že jsem to někam dotáhla a dát jim to nejlepší, dokud je ještě čas."

"V jiných slovech si přejete moc, ovšem oproti jiným ji chcete sama řídit a být už na vrcholu, abyste mohla učinit svoji rodinu šťastnou. Je to neobvyklé přání. Splnit se ale dá."

Čekala jsem, že zase začne kroužit před sebou v malém kruhu tou svoji holí, on ale místo toho přišel až ke mně a postavil se za má záda. "Zavřete oči," řekl mi potichu a já jsem tak učinila. Cítila jsem se jako naprostý hlupák, ale přesto jsem tam stála se zavřenýma očima. Slyšela jsem kolem sebe pohyb a nějaké vrzání. Přišlo mi, že tou holí jezdí po zemi, ale nemohla jsem si být jistá. Netrvalo to moc dlouho, když se za mými zády opět ozvalo: "Teď je otevřete a děkuji."

Když jsem oči otevřela, už jsem nebyla v malé podatelně v suterénu velké budovy, ale seděla jsem v něčem měkkém, seděla jsem v křesle. A před sebou jsem měla ten nejdokonalejší výhled skrz velká okna. Nemohla jsem uvěřit svým očím. Vstala jsem a šla jsem se podívat blíž k oknu. V tu chvíli se ozvalo zaklepání na dveře a následně vstoupila dovnitř žena, která v rukou nesla nějaké papíry.

"To je pro vás. Jsou to ty dokumenty, které jste vyžadovala," položila to na stůl a okamžitě odešla. Nemohla jsem uvěřit svým vlastním očím. Vzala jsem ty papíry do ruky a prohlédla jsem si je. První věc, která mě okamžitě zarazila, byl název společnosti. Tohle byla přece ta samá společnost, ve které jsem pracovala v podatelně. Podívala jsem se po stole a na něm jsem zahlédla fotku, rodinnou. Byla to moje fotka s rodiči. Rozhlédla jsem se po místnosti a našla jsem kousek opodál zrcadlo. Rychle jsem k němu přešla a v odraze jsem zahlédla samu sebe, dokonale upravenou. On to opravdu splnil. Skutečně mi to moje přání splnil. Je něco takového vůbec možné?

KONEC

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama