Srpen 2014

Ztracené vzpomínky

28. srpna 2014 v 11:40 | Eva |  Témata týdne
Ztracené vzpomínky, jste tam někde nebo ne?

Pamatujete si někdo na to, co se dělo, když jste byli opravdu malí? Já osobně ne. A hádám, že skoro nikdo ne. Jistě, možná si vzpomínáte na nějaké ty útržky, ale i to je možná vzácnost. Nebo já jsem výjimka?

Pokud vím, tak do svých tří let si vůbec nic nepamatuji. A až od čtyř mívám takové vzpomínky, že se to dělo. Například si pamatuji, jak jsem šla s mámou a tátou na procházku do města. Pamatuji si na výlet s rodinou. Když vidím fotku, tak si říkám, že si ten den malinko dokážu vybavit. Ne ten den jako takový, ale to, co se dělo na té fotce. Že jsem tam byla a že tam ten člověk se mnou byl. Pamatuji si, že jsem si v parku hrála s nějakou holkou z našeho malého města a běhaly jsme tam s dalšími dětmi. Takové vzpomínky mi začínají, když se pořádně snažím vzpomenout, ale vím jistě, že se děly až po mých 4. narozeninách. Nebo si to myslím. Po tomto roce je vzpomínek více a pořád více se rozpínají a jsou podrobnější.

Ale často si říkám, jaké by to bylo mít vzpomínky na mladší roky. Jistě, ono toho není moc co si pamatovat. Co jste jako dítě dělali, že? Nemůžete si pamatovat žádná dobrodružství, žádné hraní s kamarády jako takové, protože jste jenom leželi v postýlce nebo kočárku po většinu času. Ale někdy bych si přála mít nějaké vzpomínky z té doby.

Celkem bych si přála pamatovat tu chvíli, kdy jsem poprvé viděla své rodiče. Nebo tu chvíli, kdy mě drželi v náručí a usmívali se na mě. Přála bych si zase vidět jejich tváře, když jsem třeba udělala první kroky nebo řekla svoje první slovo. Tolik bych si přála mít takové vzpomínky a dokázat si je vybavit, jaké to bylo. Ale nejde to.

Zajisté, jsou tady třeba fotky z té doby. Ale co ty dokážou říct? Ty maximálně ukážou tu situaci z pohledu lidí kolem vás nebo vašich rodičů. Ale co jste cítili vy sami a jaké to bylo pro vás, to jednoduše není. Naše rodina ani nevlastnila kameru, když jsem vyrůstala, takže ani nahrané nic se mnou nebo mými sourozenci není, když jsme vyrůstali, pouze fotky. Často pouze slyším příběhy, co se dělo, když mi bylo tolik let, ale já si na to vůbec nepamatuji a někdy mě to mrzí. Když se zamyslím a zkusím se vrátit do minulosti, tak si opravdu pamatuji některé události, které se mi staly tak od čtyř let, ale dříve ne. A ani ty nejsou všechny.

Když mi byly necelé čtyři roky, tak jsem podle rodičů utíkala po pokoji a spadla jsem na roh stolku, který byl v obýváku. Prý jsem hrozně moc brečela, měla jsem rozražené čelo, obličej od krve. Museli se mnou jet okamžitě do nemocnice, kde mi zašívali hlavu, ale jinak jsem byla v pořádku. Mí rodiče na to vzpomínají jako na hrozný okamžik. Já si z toho nepamatuji ani tu nejmenší drobnost. Kdyby mi to nepopsali, tak bych nevěděla, který stolek to byl nebo jakékoli drobnosti kolem toho. Jediná vzpomínka na to je moje menší jizva na čele, která ani není vidět. Uznávám, že tohle nejspíš není ta věc, kterou by si člověk chtěl pamatovat, ale je tam, já si ji nepamatuji. Pro rodiče to byla taková velká věc, že to dokážou vidět i po těch letech živě před očima.

Kolik takových ztracených vzpomínek mám? Spousty! Některé bych si chtěla pamatovat. Ale možné to není. Někdy si říkám, jak je celkem kruté, že vzpomínky z útlého dětství, které mohou být krásné a bezproblémové, si člověk nedokáže pamatovat. Ale takové vzpomínky, na které by chtěl zapomenout, na ty zapomenout nejde. V mém životě je několik vzpomínek, na které bych ráda zapomněla. Tolik bych chtěla zapomenout, že se to někdy stalo. Tak moc bych je klidně vyměnila za to, abych si mohla pamatovat, když jsem se poprvé podívala na své rodiče jako malé mimino. Ale to bohužel nejde. Takhle to nefunguje. Já si jenom mohu říkat: "Ztracené vzpomínky, jste tam někde nebo ne?"

Nový školní rok

28. srpna 2014 v 11:20 | Eva |  Psaní
Už se to zase blíží. Za pár dní zase školáci usednou do školních lavic a všechen ten shon kolem známek a učení jim začne opět nanovo po dvou měsících.

Ačkoliv musím uznat, že mě se už tenhle shon zase tolik netýká, protože mluvím spíše o základní a střední škole. Nejspíš v tuhle dobu už mají všichni všechno připraveno a užívají si poslední dny toho letního volna, i když počasí už moc letní popravdě není. Alespoň tady kde bydlím, tak mi to moc letní nepřijde. Léto skončilo tak rychle.

Můj synovec se připravuje do druhé třídy, neteř do první a i když jsem ráda, že tohle všechno mám za sebou, někdy mi to přece jenom chybí a říkám si, že kdybych se vrátila, tak bych se snažila jít na všechno jinak. Jenomže když je člověk ještě to malé dítě, těžko si uvědomí jisté věci, které mu dojdou, až když je starší, že?

Pamatuji si, jak jsem už v tuhle dobu měla vždycky všechno připravené a těšila i netěšila jsem se na začátek školy. Bývala jsem jedna z těch, co si věci do školy připravovali pokud možno už na začátku srpna. Nikdy jsem nebyla ten typ člověka, co všechno nechává na poslední chvíli. I když jsem mývala úkoly, tak jsem je prostě musela udělat co nejdříve, abych je potom nedělala v rychlosti a mohla si užívat volna. Příprava do školy byla stejná, hned po škole a potom volno.

Vždycky, když nastal první den školy, tak jsem si říkala, že tenhle rok budou věci jiné. Budu se více snažit, více se věnovat učení a všechny tyhle věci kolem. Dá se říct, že jsem si dávala předsevzetí na začátku školního roku. Některá jsem bohužel ale nedokázala dodržet. Začala jsem se zase zajímat o jiné věci a do měsíce mě ta předsevzetí přešla. Říkala jsem si, jaké učitele tenhle rok budu mít, nové předměty mě zajímaly. Pohádka ale byla často zničena, když jsem zjistila, že mám učitele, který mi je proti gustu nebo když mě předmět, na který jsem se těšila, zklamal.

Samozřejmě, že v tom záporném bylo i mnoho kladných věcí. Člověk získal jinačí režim, zase neměl tolik toho volného času, takže jsem se nenudila. Na některé věci jsem se těšila, třeba angličtina nebo na střední i psychologie.

Bohužel spolužáci to ani zase tak moc nebyli. Na základní škole jsem přátele měla, ale stejně jsem se cítila jak páté kolo u vozu, na střední jsem zase byla outsider. Takže to nepatřilo zrovna do kategorie těšení se nebo ne. Přestávky u mě stejně byly prosezeny v mé lavici a připravování se na další hodinu nebo dělání jiných věcí. Hlavně na té střední. Takže u mě se všechny ty pocity na začátek školního roku týkaly hlavně vyučování a školy jako takové.

Jde ale o to, že mi někdy chybí ten povyk kolem návratu do školy po letních prázdninách. Ten pocit z toho, že zase začíná něco nového. Když si říkáte, že tenhle rok se něco změní, že vy dokážete něco změnit. I když to během roku nedodržíte, tak jednoduše ten pocit tam je. Někdy si říkám, že bych si ráda ten pocit znova vyzkoušela, jako jsem ho měla na základní a střední škole. První den nástup do školy, seznámení se se vším, potom domů a od dalšího dne už perný režim plný učení. Jistě, pokud nejste milovník do školy, tak třeba po pár měsících nebo dokonce i týdnech vás to přestane bavit, ale na začátku tam přece něco je. Ať se to týká předmětů nebo spolužáků. Nějaký ten pocit nadšení tam je, že to zase začíná. Může být větší nebo menší, ale je tam. Já už ho nezažiju, ale spousta dětí i mládeže ano. Nekoukejte jenom na záporné věci, když vidíte blížící se školu, zkuste vyhledat i ty kladné a když se nad tím zamyslíte, jistě přijdete i na nějaké ty věci, na které se zajisté těšíte.

Útěk ze Země Nezemě - 3. kapitola

24. srpna 2014 v 12:03 | Eva |  Útěk ze Země Nezemě

Po několik dalších dní musel Bae předstírat, že je jedním ze ztracených chlapců a slyší Panovu píšťalu, která hudbu hrála, i když on ji nemohl slyšet. Nikdy předtím by ho nenapadlo, že by mohl u Darlingových najít opravdovou rodinu, ale vypadalo to, že tomu tak mohlo být. Proč jinak by tu píšťalu neslyšel. Jeho otec ho opustil, takže s ním pocit rodiny a domova necítil. Ne v tuhle chvíli, po tom všem, čím si musel kvůli němu projít.

Naštěstí to vypadalo, že si Pan ani nikdo jiný z jeho družiny nevšimnul toho, že by tu hudbu nemohl slyšet. Jakmile viděl Pana hrát, okamžitě se k nim přidal a tvářil se šťastně. Nedával jim žádný důvod si myslet, že nic neslyší a necítí se mezi nimi pořád jako jeden z nich. Otázka byla, jak dlouho je dokáže takhle obelhávat. Navíc ho to pomalu přestávalo bavit tohle dělat snad každý večer. Nechápal, proč to Pan dělá. Ti, co tady již jsou, tak ti mu věrnost slíbili, už nemají žádné city ke svému starému domovu, takže není potřeba pro ně, aby pořád slyšeli tuhle hudbu. Co by se stalo, kdyby ji nehrál?

"Kdybych mohla..."

21. srpna 2014 v 14:06 | Eva |  Otázky
Přehled otázek, na které jsem odpovídala:

- Cestovat kamkoli, kam by to bylo?
- Potkat kohokoli, kdo by to byl?
- Přivést někoho mrtvého zpět k životu, kdo by to byl?
- Být na den někým jiným, kým?
- Mít něco zdarma po zbytek života, co by to bylo?
- Změnit jednu věc v životě, co by to bylo?
- Mít nějakou super sílu, co by to bylo?
- Být na den jakým zvířetem?
- Randit s kýmkoli, kdo by to byl?
- Změnit jednu věc v tomto světě, co by to bylo?
- Žít v nějakém fiktivním světě, který by to byl?
- Zničit nějakou lidskou potřebu, která by to byla?
- Změnit jednu věc na svém zevnějšku?
- Změnit jednu svou povahovou charakteristiku, která by to byla?
- Být okamžitě v něčem talentovaná, co by to bylo?
- Zapomenout na nějakou událost z mého života, kterou?
- Smazat nějakou událost z mého života?
- Mít jinou barvu vlasů, očí nebo kůže, jakou?
- Být jiný tělesný typ, který bych si vybrala?
- Žít v jakémkoli státě/městě, tak které by to bylo?
- Změnit jeden zákon v mé zemi, který bych změnila?
- Být jakékoli výšky, kterou bych si vybrala?
- Mít jakoukoli práci na světě, kterou bych si vybrala?
- Mít ve své kapse v tuhle chvíli cokoli, co by to bylo?
- Mít kohokoli po mém boku, kdo by to byl?


Toulky ve hvězdách

21. srpna 2014 v 10:57 | Eva |  Témata týdne
S minulým článkem vzniknul problém a proto se omlouvám a tady je znova.
---

Jakmile jsem tohle téma přečetla, tak mě napadala spousta věcí, kterým by se člověk mohl věnovat, ale to bych nebyla já, abych se neusídlila k tomu, co mě zajímá nejvíce.

Jaké to bude, až se lidé budou toulat mezi hvězdami?

V dnešní době už je nám tohle téma přece jenom o trochu bližší, než tomu bylo před nějakými sto lety. V minulosti připadalo lidem směšné, že by se někdy člověk mohl procházet po měsíci a najednou? Bum! Stalo se tak. V téhle době už tady jsou různé sondy a jiné rakety, se kterými se dá nahlédnout do Sluneční soustavy a podívat se tak, jaké to je na jiné planetě nebo i měsíci, který se v nedaleké galaxii nachází.

Ale někdy si člověk říká, jaká je to škoda, že tady nebude za nějakých dalších tisíc let. Jistě, může to tady být u nás mnohem horší, kdo ví, jak to tady bude vypadat a co se za tu dlouhou dobu stane. Ale pokud všechno půjde dobrým směrem a technika půjde ještě dál, tak pro ty lidi zase přijde nemožné, jak jsme mohli o tom jenom snít.

Je možné, že oni si budou jezdit často na jiné planety, kdo ví, co se vědcům podaří zjistit nebo udělat někde na Marsu nebo i jinde. Za tisíc let je možné, že lidé budou jezdit někam na druhou stranu naší soustavy na dovolenou a nějaká dovolená támhle na Maledivách nebo Tunisku jim bude připadat jako hloupost a jak by to někomu mohlo stačit jako dovolená. Vždyť v té době to ani nemusí být nějak drahé si dovolit jet támhle na jinou planetu na dovolenou.

Mně by se to líbilo. Už v téhle době si často říkám, jak by to bylo skvělé se podívat na jiné planety. Člověk si jenom představuje, jaké to tam je nebo to vidí v nějakých pořadech. Ale copak to se dá srovnávat s tím, jaké to je ve skutečnosti? Podle mě nedá. Navíc jsem od dětství velký fanoušek sci-fi filmů a seriálů, takže už odmala mě tohle celkem fascinovalo a kolikrát jsem se dívala například na Stargate nebo Star Wars a říkala jsem si, jaké by to asi bylo žít ten svět, který žijí oni. Jistě, nějaké souboje s mimozemšťany mě zrovna nelákalo, ale jinak? Takové cestování vesmírem, mezi hvězdami, tak pokročilá technika jaká se tam objevovala a všechno tohle dovolovala.

Je samozřejmě jisté, že nikdy nebudeme žít takové scénáře jako ve filmech, ale aspoň to cestování by mohlo být možné. Třeba i ty návštěvy. Vždyť za dlouhou dobu se může stát takových věcí! Když pomyslím na to, za jak pouhé století se toho dokázalo tolik změnit oproti minulosti. A všechno jde stále dopředu.

Je nejspíš jasné, že já si nevyzkouším, jaké by to bylo se podívat mezi hvězdy, vyletět tam směrem k nebi a letět ještě dál a dál, přistát a porozhlédnout se někde jinde. Já se na to mohu jenom dívat v televizi na nějaký pořad nebo o tom snít při nějakém tom sci-fi filmu, který se odehrává v předalekých galaxiích a je pouhým výmyslem a fantasií lidí jako jsem já. Ale za těch tisíc let, je možné, že tohle bude naprosto na denním pořádku.

Přece jenom je to dlouhá doba a za tu dobu může toulání se mezi hvězdami připadat naprosto normální a jednoduché oproti dnešní době.

Hraní her - ztráta času?!

20. srpna 2014 v 13:45 | Eva |  Psaní
Tomuhle jsem se rozhodla věnovat z toho důvodu, že mi přijde, že tohle čtu a slýchám příliš často od lidí, které mám kolem sebe. Když člověk zmíní hraní her, tak slyší pouze větu typu "Hraní her? Ztráta času!". Neslyší větu ve stylu, že nemá hry rád nebo ho to nebaví. Ne. Ale slyší ztráta času.

Proč ale tohle ti lidé tvrdí?

Mně osobně to trochu leze na nervy, když tuhle větu slyším. Protože u mě, je rozdíl mezi touto větou a něčím, co nemám rád. Nemáš něco rád nebo tě to nebaví? Tak to řeknu takhle! Proč to říkat nějak jinak, ještě aby se ten druhý člověk měl cítit tak, že to, co jeho baví, je ztrátou času. Podle mě je ztrátou času něco, co pro toho člověka není nikterak produktivní a k ničemu to nevede. V tom případě mám někdy často chuť těm lidem říct i věty typu:

Proč potom koukáš na filmy? Proč si čteš knihy? Proč trávíš čas na sociální síti? Proč chodíš chlastat? Protože tohle všechno taky k ničemu nevede a je to ztráta času. Ale děláš to!

Možná, že to, co tady píšu, pro někoho může znít jako hloupost nebo dokonce, že to nechápu. Ale takhle na to koukám já, z mého pohledu je to přesně takhle. Když je pro ty lidi hraní her ztráta času, tak proč potom dělají i jiné věci, které jsou taky ztrátou času. Když se chtějí ve svém životě věnovat pouze činnostem, které jsou nějak produktivní a k něčemu vedou, proč potom dělají i ty ostatní věci?

Ten život by byl ale nudný. Nikdy nejspíš nepochopím workoholiky, kteří neznají nic jiného, než práci. Jistě, někdy toho máte v práci hodně a musíte se tomu věnovat, pokud si to místo chcete udržet. Ale jistě mi dáte za pravdu, že jsou lidi, co si práci berou i tam, kam opravdu nemusí. Nepochopím lidi, co prostě neumí vypnout. Ten mozek to taky někdy potřebuje. A nejenom mozek, ale vlastně podle mě i celé tělo potřebuje klid. To opravdu člověk musí dělat jenom věci, které jsou produktivní?

Doopravdy chápu, když lidi něco nebaví, není to jejich gusto. Já taky nemám ráda některé věci, tak se jim prostě nevěnuji. Nechávám to být. Řeknu třeba jenom, že mě to nebaví nebo to nemám ráda. Ale nikdy neříkám o té věci, že je to ztráta času. Jistě, každý může brát za ztrátu času něco jiného. Pro někoho to, že člověk tráví čas hraním her, pro jiného zase to, když chodí na diskotéky chlastat.

Je ale vážně nutné tvrdit vůči ostatním, že je to ztráta času, když vás to jednoduše nebaví? Není. Já ráda hraji hry, opravdu mě to baví a trávím nad tím taky dost času, ale nikdy mi to jako ztráta toho času nepřišlo. Ovšem, když to zmíním před někým, kdo si právě tohle o hrách myslí a on mi odpoví jenom "Ztráta času!", tak se potom cítím divně. Mám chuť se jich zeptat na ty věci, co jsem již zmínila, mám chuť jim něco říct, ale jsou to lidi, které znám, přátelé, a nemám chuť se s nimi o takových věcech dohadovat.

Zajisté, hraním her ničeho nedosáhnete, asi tak jako koukáním na filmy, ale je to taky jiný druh odreagování se. Někdy si u toho dobře procvičíte mozek, když si vyberete tu správnou hru. Kolikrát jsem něco hrála a bylo tam vyřešení některých hádanek, které taky daly trochu zabrat. Není to jenom to, že prostě sedíte nebo ležíte a pohybujete páčky na ovladači nebo tlačítka na klávesnici a pohybujete svojí postavou. Je to něco, co vám taky někdy dokáže pěkně "zavařit mozkové závity", jak tomu říkávají u nás doma. Sledování filmů miluji a ty filmy mi možná přijdou jako větší ztráta času, protože tam fakt jenom koukáte a nic neděláte (pokud nesledujete kriminálku a nesnažíte se taky přijít na to, kdo by mohl být vrah).

Jak jsem už v tomto článku napsala, tak je možné, že pro někoho byl tenhle článek ukňučený a hloupý. Ale tak nějak jsem ze sebe musela dostat tu frustraci toho, když někdo o tomhle tvrdí tohle. Když už, tak vás to nebaví, nemáte to rádi, ale neříkejte o tom, že je to ztráta času. Jakmile se totiž nad svým životem zamyslíte, tak si uvědomíte, že děláte mnohem více věcí, které jsou taky ztráta času. Ale věnujete se jim, protože vás to co? Baví! Máte to rádi! Tak jednoduše o hraní her řekněte, že vás to nebaví. Je to totiž naprosto to samé, jako ty ostatní činnosti.

Jsou sny důležité?

20. srpna 2014 v 12:02 | Eva |  Psaní
Když se tady rozhostila nedávno na blogu taková ta diskuze, rozhodla jsem se přidat taky svůj komentář, ovšem možná bude trochu jinak zaměřený. Měla jsem ale pocit, že bych ho napsat měla. Jedná se o to, jestli jsou sny důležité, nebo ne. A teď nemyslím sny jako takové, o kterých sníte během spánku, kdy si s vámi zahrává vaše podvědomí, ale myslím sny, které máte během dne. Sny, které vás nějakým směrem popohání dopředu.

Kdybych měla určit jednoslovnou odpověď, tak řeknu: ANO!

Rozhodně jsou důležité, alespoň dle mého pohledu. Sen jako takový je něco, co nás může popohánět dopředu nějakým směrem, může nám zajistit i nějaké to hobby, díky jemuž se tomu věnujeme. Samozřejmě, že jsou jisté hranice a meze, které takové sny taky mají.

Jistě, podle mě není správné, když někdo, komu je už nějakých 40 let, žije v mylné představě, že by mohl být kosmonautem a tím pádem si ani nehledá zaměstnání. Jenom z toho důvodu, že si myslí, že by ho jednou mohli vzít do NASA nebo do jiného střediska, kde se tomuhle věnují. A nemusí to být zrovna jenom tohle povolání, ale i tuny jiných věcí, tohle mě zrovna tak napadlo, když jsem tohle psala. Ale určitě existují i stejné případy, kdy by lidi zapomněli na normální svět kolem jenom kvůli tomu, že by se jejich sen mohl zázračně jednoho dne splnit.

Ale je přece rozdíl mezi tímhle a tím, kdy si jdete za svým snem ve vedlejší koleji svého života, přičemž máte normální zodpovědný život, o kterém víte, že ho žít musíte. Kolik existuje tady na blogu zrovna lidí, kteří tady píší nebo zveřejňují své fotky a přitom dokážou žít normální život, kdy chodí do školy, pracují nebo se starají o rodiny. A teď nemyslím lidi, kteří si tento blog vedou jako svůj deník, vynahrazují si třeba i to, co v normálním životě nemají, jako třeba to, kde se vypovědět z toho, co se jim během dne stalo. Ale myslím ty, kteří si myslí, že by jednoho dne mohli profesionálně psát, recenzovat nebo fotit. Všechno odněkud začíná, a když si ten člověk věří, nebo si získá jistou aspoň reputaci, může si ten svůj sen tímhle nějak vynahradit.

Přiznám se, že mým snem je psát, nebylo by na škodu někdy ani něco vydat, ale vím sama, že k tomu mám dlouhou cestu, možná nesplnitelnou a tím pádem žiji i svůj vlastní život. Mám život, který je mimo tento blog, při kterém vím, že mám i reálné zodpovědnosti. Přesto ale sním dál a nikdo nemá právo se mi do toho snu míchat nebo mi říkat, že se ho mám vzdát, protože není reálný.

Něco jiného jsou normální rady, ale něco jiného je opravdu špatné vetření do toho snu. Je správné, když lidé, kteří by mohli být vašimi čtenáři (budu se tady věnovat zrovna tomu psaní), vám radí, že byste se měli zaměřovat trochu jinak, více něco rozepisovat, například. A mezi tím, když se vám někdo do toho míchá ve stylu, že byste to měli vzdát, že na to nemáte, protože šance je mizivá, aby vám něco vyšlo. Jistě, ne každý na to má, ale člověk se zlepšuje, nebo ne? Pamatuji si, když jsem začínala psát, jaký byl můj projev špatný. Ruku na srdce, ale opravdu jsem se dle mého zlepšila. Ať v psaní takovýchhle článků jako je tento, nebo i v psaní povídek. Oproti mé minulosti je to mnohem lepší a vím, že jsem přitom i poslouchala názory těch, co si někdy něco mého v minulosti četli. Ať se jednalo o známé nebo normální cizí čtenáře. Ale nikdy jsem nepotkala nikoho, kdo by mi řekl "vzdej se", spíše jsem četla věci typu, že by to chtělo vypilovat. Samozřejmě, že i s výborným psaným stylem a skvělou fantasií se vám nemusí tohle splnit, ale zkoušet se to dá, nebo ne? Každý někde začíná a někomu se to povede, jinému ne.

A přesně takový přístup by měl být ke všem snům, které lidé mají. Není důležité přece jenom žít v realitě a každodenním životě, který máme. Kam by ten život spěl, kdyby lidé neměli sny, za kterými mohou jít a které si mohou i splnit. Jistě, ne mnoha lidem se to skutečně povede, ale některým ano. Existují sny, které se týkají zaměstnání, hobby, cestování, ale i jiných věcí. A někdo se k tomu opravdu dokáže propracovat alespoň v nějaké té menší míře. Nebo alespoň může najít něco, co mu to vynahradí. Nemusíte vydat knihu, ale můžete třeba být úspěšný bloger. Jistě, nevydělá vám to peníze, ale když jdete za snem, je opravdu důležité z toho něco vytěžit v peněžní hodnotě? Každý má nějaký ten svůj sen. Já mám kromě psaní i jiné sny a za těmi si taky jdu.

Nejdůležitější je poznat právě ten rozdíl mezi tím, kdy je to zdravé a kdy je to už pro toho člověka špatné. Člověk nesmí zapomenout na to, že musí vést i ten normální život, když jde za svým snem. Život není jenom hlava v oblacích, chce se to taky dívat pod nohy. Ale je důležité k tomu nebi přece jenom někdy vzhlédnout.

Můj oblíbený superhrdina

14. srpna 2014 v 18:54 | Eva |  Psaní
Když si vzpomenu na své dětství, tak se dá říct, že jsem žádného superhrdinu pořádně neměla v oblibě. Vlastně měla jsem ráda Strážce vesmíru, ale nevím, jestli se to dá přidat do stejné kategorie superhrdinů. Ale v té době to bylo celkem dost populární a dá se říct, že zachraňovali svět a bojovali proti záporákům.

Když bych se ale teď měla zamyslet nad tím, kdo je můj oblíbený superhrdina, tak už to bude o něčem jiném. V dnešní době se to jenom filmy o superhrdinech hemží. Řekněte si, jak Marvel začal natáčet takových filmů o superhrdinech. V minulosti jsem znala nějaké ty základní jako Batman, Superman, Spiderman. Pamatuji si, že jsem se dívala na ty opravdu staré verze Supermana. Batman mě nikdy nebavil. A Spidermana jsem poprvé viděla v té filmové verzi s Tobey Maguirem. Ale nikdy jsem nesledovala nic jiného.

Nejspíš to bylo tím, že tyhle superhrdinovské komiksy mě nelákaly a filmy s nimi nějak nebyly nebo jsem o tom alespoň nevěděla. Až později se začaly postupně objevovat a skončilo to tím, kde je to dnes a to prý Marvel chystá mnohem více filmů a superhrdinů. Jen si řekněte jakou popularitu má série X-Men nebo Avengers. A myslím, že to rozhodně konec všemu není. Nestěžuji si, protože mě osobně tyhle filmy baví. Možná, že jsem díky nim začala tak trochu ujíždět na tomhle žánru filmů. Jediný, co se mi nelíbí, je to, jak ukončí nějakou sérii s určitým hercem a potom začnou znova natáčet s někým jiným. Nestěžuji si například na Spidermana, protože to byla rozhodně změna k lepšímu, ale neumím si představit toho nového Batmana, když do jeho role mám prostě zařazeného Balea. No ale teď zpátky k hlavnímu tématu.

Můj oblíbený superhrdina. Potom kolik jsem toho viděla, mohu říct, že jsem si nejvíce ze všech oblíbila Iron Mana. Nevím, jestli je to tím, jak ho ve filmech pojali. Nevím, jaký je ve skutečnosti v komiksech. Podle mě za to z jisté části může i šarm Robert Downey Jr., bez kterého si nemohu představit postavu Tonyho Starka. Proto mě celkem zaskočilo, když jsem nedávno četla, že by ho měl vystřídat někdo jiný.

Líbí se mi, jak je jeho postava ve filmech zobrazena. Je bohatý, vtipný, chytrý, má své kouzlo, je milující, a snaží se pomocí svých kostýmů pomáhat. Když se podívám na film Avengers, tak tam člověk jasně vidí jeho rozdíl od ostatních superhrdinů. To, jak ke všemu přistupuje, je prostě něco jiného od ostatních hrdinů. Je sice fakt, že bez jeho kostýmu by nejspíš byl ničím, ale na tom nezáleží. Ten kostým je přece něco naprosto jiného, než moc získaná po nějakém pokusu nebo naopak od narození. Už od toho, co jsem viděla první díl Iron Mana, tak si získal mé srdce nejvíce ze všech. On je určitě můj nejvíce oblíbený superhrdina. Musím poděkovat Marvelu, že mu získali fanouška, i když ke komiksu se nejspíš nepohrnu. Na americké superhrdinovské komiksy opravdu nejsem.

A jenom takovou poznámku na konec, o které nevím, jestli v budoucnosti někdy budu psát, a proto jsem se rozhodla ji dát na konec tohohle článku. Kdybych měla určit svého oblíbeného padoucha, tak bych nejspíš řekla, že je to Locky z Thora. Má prostě pro mě nějaké podobné kouzlo jako Tony Stark. Až na to, že on není klaďas, ale padouch.

Kvízy od Disneyho

14. srpna 2014 v 18:07 | Eva |  Testy & kvízy
Pokud někdy někoho z nudy baví si dělat kvízy, tak jako mě, je možné, že narazil na ty u Disneyho. Kolikrát se mi stane, že třeba něco mám udělaného na PC a mám chvíli času nebo se nudím a tak si podobné kvízy dělám. Hlavně mě to někdy i jenom tak z legrace zajímá. I když spíše dělám jinačí kvízy, ale jednou jsem tyhle zaznamenala u kamarádky na Facebooku, která si udělala kvíz, na to, která princezna z Disneyho pohádek je.

Spíše bych řekla, že tohle jsou kvízy pro mladší. Můžete si vybrat ze čtyř až osmi nabídek odpovědi k otázce, která se vám nejvíce líbí a po přibližně deseti otázkách vám vyjede nějaký výsledek. Zkusila jsem to, abych se podívala, co mi schválně vyjde u pár témat:

Která postava z Frozen jsi?
Jaké Grootovo motto k tobě sedí?
Kdo jsi z Pirátů z Karibiku?
Do jakého království se hodíš?


Pro někoho staršího jako jsem já, to může být zajímavé zaplnění času, když na něco čeká a takové kvízy ho baví. Anebo pokud miluje Disneyho, tak to může být taky lákavé. Ovšem pokud je v rodině někdo mladší, tak si myslím, že by to mohlo toho človíčka bavit. Není to jednoduše nic zdlouhavého, nezabere to tolik času a ani to není nikterak propracované. Jednoduše to je taková maličkost, která se týká pohádek a filmů, na kterých pracoval Disney.


Kdybych nemohla selhat

14. srpna 2014 v 18:06 | Eva |  Psaní
Co bych chtěla zkusit, kdybych věděla, že v tom nebudu moci selhat? Nebo aspoň selhat v nějakém větším smyslu? Je to popravdě něco naprosto neočekávaného od někoho, jako jsem já. Sama kdybych ještě tak před dvěma roky nad něčím takovým přemýšlela, tak bych si pomyslela, že jsem se asi zbláznila, že tohle není pro mě.

Jedná se o akcie. Zkusila bych je, obchodovat s nimi. Můj bratr se tomu začal nedávno věnovat a docela ho to baví a někdy ho to samozřejmě něco stojí, když se mu nevede, ale někdy se má naopak dobře. Když to člověk pochopí a vyzná se v tom, tak se dá říct, že to jsou vydělané peníze celkem za nic. Jenomže já jsem bohužel člověk, který nemá rád riskování. Zkoušela jsem si přečíst i všemožné knihy, které dokonce sami radí, že někdy risk za to stojí, ale na tohle prostě nejsem. Jsem člověk, který má rád věci pod kontrolou v tom smyslu, že nerad riskuje. Hlavně když jde o peníze. A tohle je něco, co vám nemusí vždy zajistit pouze kladný výdělek.

Ale musím uznat, že jsem se tomu začala trochu věnovat. Začala jsem se o akcie zajímat, stejně jako kontrolovat jak to s nimi je. Někdy ve svém volném čase čtu i různé knihy nebo jiné články na internetu, které pomáhají pochopení funkce akcií a jak s nimi zacházet. Přesto v tuhle chvíli si zatím myslím, že to u mě zůstane pouze u toho, že si o tom budu číst a studovat to. Zatím nejsem připravena na to riziko. Na to, že bych mohla selhat a celkem i prodělat, kdybych udělala nějakou hloupost, a něco jsem třeba špatně pochopila. Jistě, některým lidem se může vést dobře po tom, co zariskují a třeba i hodně ztratí. Ale, co když se to nevyhoupne zpátky? Může se to akorát ještě zhoršit.

Ten, kdo si třeba čte tenhle článek, si může říkat, že jsem srab, že se neodvážím do toho jít. Ale já dokážu v tuto chvíli pouze odpovědět, že si na to ještě netroufám a kdo ví, jestli někdy ano. Zatím se tomu budu věnovat pouze ve studiu, mohu sama pro sebe si to zkoušet, aniž bych do toho investovala skutečné peníze a vidět, jak by se mi vedlo, kdybych je doopravdy investovala. Ale právě teď mám ještě strach ze selhání.