Ztracené vzpomínky

28. srpna 2014 v 11:40 | Eva |  Témata týdne
Ztracené vzpomínky, jste tam někde nebo ne?

Pamatujete si někdo na to, co se dělo, když jste byli opravdu malí? Já osobně ne. A hádám, že skoro nikdo ne. Jistě, možná si vzpomínáte na nějaké ty útržky, ale i to je možná vzácnost. Nebo já jsem výjimka?

Pokud vím, tak do svých tří let si vůbec nic nepamatuji. A až od čtyř mívám takové vzpomínky, že se to dělo. Například si pamatuji, jak jsem šla s mámou a tátou na procházku do města. Pamatuji si na výlet s rodinou. Když vidím fotku, tak si říkám, že si ten den malinko dokážu vybavit. Ne ten den jako takový, ale to, co se dělo na té fotce. Že jsem tam byla a že tam ten člověk se mnou byl. Pamatuji si, že jsem si v parku hrála s nějakou holkou z našeho malého města a běhaly jsme tam s dalšími dětmi. Takové vzpomínky mi začínají, když se pořádně snažím vzpomenout, ale vím jistě, že se děly až po mých 4. narozeninách. Nebo si to myslím. Po tomto roce je vzpomínek více a pořád více se rozpínají a jsou podrobnější.

Ale často si říkám, jaké by to bylo mít vzpomínky na mladší roky. Jistě, ono toho není moc co si pamatovat. Co jste jako dítě dělali, že? Nemůžete si pamatovat žádná dobrodružství, žádné hraní s kamarády jako takové, protože jste jenom leželi v postýlce nebo kočárku po většinu času. Ale někdy bych si přála mít nějaké vzpomínky z té doby.

Celkem bych si přála pamatovat tu chvíli, kdy jsem poprvé viděla své rodiče. Nebo tu chvíli, kdy mě drželi v náručí a usmívali se na mě. Přála bych si zase vidět jejich tváře, když jsem třeba udělala první kroky nebo řekla svoje první slovo. Tolik bych si přála mít takové vzpomínky a dokázat si je vybavit, jaké to bylo. Ale nejde to.

Zajisté, jsou tady třeba fotky z té doby. Ale co ty dokážou říct? Ty maximálně ukážou tu situaci z pohledu lidí kolem vás nebo vašich rodičů. Ale co jste cítili vy sami a jaké to bylo pro vás, to jednoduše není. Naše rodina ani nevlastnila kameru, když jsem vyrůstala, takže ani nahrané nic se mnou nebo mými sourozenci není, když jsme vyrůstali, pouze fotky. Často pouze slyším příběhy, co se dělo, když mi bylo tolik let, ale já si na to vůbec nepamatuji a někdy mě to mrzí. Když se zamyslím a zkusím se vrátit do minulosti, tak si opravdu pamatuji některé události, které se mi staly tak od čtyř let, ale dříve ne. A ani ty nejsou všechny.

Když mi byly necelé čtyři roky, tak jsem podle rodičů utíkala po pokoji a spadla jsem na roh stolku, který byl v obýváku. Prý jsem hrozně moc brečela, měla jsem rozražené čelo, obličej od krve. Museli se mnou jet okamžitě do nemocnice, kde mi zašívali hlavu, ale jinak jsem byla v pořádku. Mí rodiče na to vzpomínají jako na hrozný okamžik. Já si z toho nepamatuji ani tu nejmenší drobnost. Kdyby mi to nepopsali, tak bych nevěděla, který stolek to byl nebo jakékoli drobnosti kolem toho. Jediná vzpomínka na to je moje menší jizva na čele, která ani není vidět. Uznávám, že tohle nejspíš není ta věc, kterou by si člověk chtěl pamatovat, ale je tam, já si ji nepamatuji. Pro rodiče to byla taková velká věc, že to dokážou vidět i po těch letech živě před očima.

Kolik takových ztracených vzpomínek mám? Spousty! Některé bych si chtěla pamatovat. Ale možné to není. Někdy si říkám, jak je celkem kruté, že vzpomínky z útlého dětství, které mohou být krásné a bezproblémové, si člověk nedokáže pamatovat. Ale takové vzpomínky, na které by chtěl zapomenout, na ty zapomenout nejde. V mém životě je několik vzpomínek, na které bych ráda zapomněla. Tolik bych chtěla zapomenout, že se to někdy stalo. Tak moc bych je klidně vyměnila za to, abych si mohla pamatovat, když jsem se poprvé podívala na své rodiče jako malé mimino. Ale to bohužel nejde. Takhle to nefunguje. Já si jenom mohu říkat: "Ztracené vzpomínky, jste tam někde nebo ne?"
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama