Září 2014

[Recenze: Dorama] Dragon Zakura

29. září 2014 v 21:23 | Eva |  Recenze Dorama
Ryuuzan je škola, která se ocitá na pokraji bankrotu, studenti zde jsou nezodpovědní a nemají zájem o vyšší vzdělání. V té době se ve škole objeví právník, který se rozhodne, že si získá reputaci a zároveň pomůže škole tím, že pošle 5 studentů na Todai, což je nejprestižnější vysoká škola v Japonsku. Vytvoří tím pádem speciální třídu, do které naláká studenty různými svými praktikami, aby je připravil na přijímačky na Todai s pomocí speciálních učitelů, kteří jim zajistí výuku, která má zajistit správnou přípravu a dostat je na tuto školu, i když se nikdy předtím učení nijak nevěnovali a mají co dohánět.

Po nějaké době jsem se konečně rozhodla si tohle dorama pustit. Viděla jsem jeho korejskou verzi (God's of study), kterou jsem měla ráda a zajímala mě tak nějak původní verze, proto jsem se jí rozhodla pustit. Dalším lákadlem byl i Yamashita Tomohisa, který se zde objevil v hlavní roli. A nakonec mohu říct, že toho vůbec nelituji a překoukala jsem to během dvou dní.

Hlavním bodem je zde to, jak ze studentů, kteří se učení nevěnovali a nemají zájem pokračovat ve studiu, dostat na tu nejprestižnější školu. A to si právě vezme na starost právník, který není nikterak dobrý ve svém zaměstnání a v minulosti navíc patřil do motorkářského gangu. Podle všeho ale byl zapálený student, který se vyznal, jak je vidět dle jeho znalostí a známostí, které zde prokázal. Všichni učitelé, které do školy přivedl, aby jeho speciální třídu připravili na přijímačky, byli mistři svého oboru, kteří věděli, jak správně takové studenty učit. A zajistit jim program, kdy museli za jeden rok stihnout dohnat nejenom středoškolskou látku, ale celkově dohnat i nižší učivo, které nechápali.

Studenty speciální třídy už člověk pozná hned, protože jsou hlavními hrdiny tohoto příběhu a tím pádem všichni, kteří se zde objeví, tak ti vlastně už od začátku jsou jasnými uchazeči o místo ve speciální třídě. A ačkoli se jim nejdříve do té třídy nechce a jsou tam jistým způsobem nalákáni, později si přece jenom najdou zálibu v tom se učit a zvyknout si na režim, který jim byl zadán. Přivyknou si učit se a najdou si cíle, že se chtějí někam dostat a někým se stát.

Já mohu po zhlédnutí říct jediné a to je, jak mě mrzí, že jsem něco takového neviděla sama na střední škole. Kdybych tohle mohla sledovat kdysi, tak bych nejspíš učení na střední škole brala z naprosto jiného úhlu pohledu a snažila bych se. Více bych na sobě zapracovala, možná že bych i nejspíš zkusila zapracovat nějaké nápady a návrhy, které zde padly - schválně jestli by fungovaly i ve skutečnosti, nebo ne.

Rozhodně se mi líbilo to, že to mělo plynulý a pěkný průběh a člověk si neříkal, že je to chvílemi nudné a je to moc prodloužené. V jistém smyslu je to rozhodně motivující příběh, který vám může ukázat i to, že jakmile se na něco opravdu snažíte a věnujete tomu určitou píli, tak se to může vyplatit. Poté se mi na tom líbila i reálnost některých věcí, které jsou zde zmíněné. Jako jsou například útrapy a zklamání, se kterými se během toho všeho můžete setkat. Nebo jaké jiné nehody se mohou ve skutečnosti stát, které vám mohou zabránit pokračovat tak, jak tomu bylo dosud. Zároveň to ovšem mělo chvílemi i vtipné pasáže, které člověka trochu rozesmáli. Asi nejvíce stojí za zmínku ředitelka školy, která je naprosto závislá shopaholička a všechno svádí na svého mrtvého manžela, který školu založil.

A jak to nakonec dopadne a dostane se někdo z nich na Todai? To už neřeknu.
Ale rozhodně tohle dorama mohu doporučit za každou cenu.

Úvodní znělka Dragon Zakura:


[Recenze: Kniha] Tam a zase zpátky: Vzpomínky na natáčení Pána prstenů (Sean Astin)

23. září 2014 v 12:35 | Eva |  Recenze Kniha
Anotace na Arara:
Tam a zase zpátky je velice osobní a mimořádně čtivá výpověď o tom, co to znamená, účastnit se jednoho z největších filmových dobrodružství všech dob. Je to také pravdivý příběh herce, jehož sen se stal skutečností. Ve svých fascinujících vzpomínkách Sean, jehož rodiče jsou herci (Patty Dukeová a John Astin), popisuje své hollywoodské začátky ve filmech Rošťáci a Rudy i to, jak se dostal ke své životní roli a jaké to bylo, účastnit se natáčení Pána prstenů. Popisuje podrobnosti vztahů s ostatními herci a skryté napětí a události v zákulisí natáčení. Vypráví o slzách a potu, které byly nedílnou součástí nejambicióznějšího filmového projektu všech dob, a odhaluje, jak se v průběhu své rozvíjející se kariéry musel často a složitě rozhodovat.
Kniha Tam a zase zpátky rovněž odkrývá Hollywood očima herce, který ho zná důvěrně a dlouho. Napsal ji člověk, který svou kariérou dokazuje, že s nadšením a odhodláním lze uskutečnit jakýkoli sen. Sean Astin vás zve na nezapomenutelnou cestu z Hollywoodu na Nový Zéland a zase zpátky.

***
Máte rádi Pána prstenů?
Měli jste někdo rádi postavu Sama, bez kterého by to nejspíš Frodo ani nedokázal, tak jako já?
A zajímalo vás někdy, jaké to bylo při natáčení, kromě dívání se na BTS záběry?

Přesně z tohohle důvodu jsem si vybrala tuhle knihu. Všechny ty tři věci totiž na mě naprosto sedí. Pána prstenů miluji, postavu Sama jsem si zamilovala jak nic jiného a to i v knize a zajímalo mě, jaké to bylo při natáčení, aniž bych se dívala pouze na scény, které dali na DVD nebo jsou k vidění na internetu.

Nerada píšu o něčem ve špatném smyslu. Miluji knihy, ráda je čtu, ale tahle kniha mě zklamala jak nic jiného. Jinak to ani nazvat nedokážu. Je možné, že někomu se bude líbit, ale mě naprosto zklamala. Je zřejmé, že Sean Astin není Sam a naopak. Je to jenom role, kterou hrál, ale celkově mě ta kniha neoslovila. A to nemyslím ve stylu, jak je napsaná, protože dle mého se dá číst celkem dobře. Jde ale o ten obsah, který mě naprosto zklamal.

Člověk si tu knihu vybral z toho důvodu, že myslel, že se dočte něco zajímavého z pozadí Pána prstenů od jednoho z hlavních herců a zároveň pozná i jeho. Ale trvalo to tak více jak polovinu knihy, než se k tomu dalo dostat. Jistě, v oficiální anotaci je to, že se tam objevují i jiné projekty z jeho života. První polovina je hlavně o tom, jak Sean Astin začínal, jak potkal svoji ženu, jaké úspěchy a neúspěchy měl. Po velkou dobu si tam stěžoval, v jakých rolích musel hrát nebo s kým musel hrát. Četla jsem více biografií, ale nic takového, jako byla tahle kniha. Chvílemi mi dalo velkou práci se přes tu část knihy dostat, ovšem říkala jsem si, že potom to přece jenom k tomu natáčení Pána prstenů dojde a byla jsem zvědavá, to mě udrželo. Můj názor ale na povahu Seana Astina se už začal utvářet a tak nějak jsem si začala říkat, že to nejspíš nebude nic pěkného.

A taky, že nebylo. Jakmile se dostal k natáčení Pána prstenů, nic se nezlepšilo, pořád jenom to samé. Číst si o tom, jak si stěžuje na všechno kolem, a hlavně na postavu Sama. Psal tam, jak pořád jenom chodil za Peterem Jacksonem a chtěl změnit tohle nebo tamto. Jednoduše řečeno, furt se pletl režisérovi pod nohy. To nebylo to nejhorší. Nejenom, že si stěžoval a pletl se pod nohy, co se týče postavy Sama a jak různé věci vylepšit. Nejvíc mi nejspíš utkvělo z celé knihy v paměti jeho reakce při finálním promítání posledního dílu, kdy se dokonce porovnával s Christopherem Lee, který hrál Sarumana. Stěžoval si tam, jak je naštvaný, že zbytečně natáčel takových scén, které nakonec Jackson do filmu ani nedal. A poté se přirovnával právě se zmíněným Lee, který by si přitom měl stěžovat, protože on se tam neukázal vůbec, ale on byl v pohodě a jemu to nevadilo. A Sean, jehož postava se tam ukázala jako ta nejvíc hrdinská z celé série, tak jemu ten promítací čas a všechno vadilo a chtěl si pořád jenom stěžovat.

Je jisté, že nikdo není takový, jakého ho vidíme. A je pravda, že si s lidmi z natáčení vytvořil celkem dobré pouto, ale jednoduše jsem se nemohla dostat přes to, jaký je jeho charakter osobnosti. Takové lidi, co si pořád jenom stěžují, nemám ráda a on je přesně takový typ člověka, který je tak vystižen v té knize, kterou napsal. Kniha sama o sobě není tak špatná, pokud vás spíše než natáčení Pána prstenů zajímá Sean Astin osobně. Pokud vám ale ještě k tomu nevadí poznat hlavně tu jeho věčně otrávenou a stěžující se stranu osobnosti. Já osobně už bych tuhle knihu ale do ruky asi nedala, protože nebyla taková, jakou jsem ji čekala. Pro někoho ale může být zajímavá.

Nicméně pohled na postavu Sama mi to rozhodně nezničilo, protože ve filmu jednoduše vidím Samvěda, který pomáhal Frodovi a ne toho, kdo ho zahrál.


Horory, jo nebo ne?

23. září 2014 v 12:02 | Eva |  Psaní
Dnes jsem zrovna viděla jeden trailer na nový horor a říkala jsem si, že bych o tom mohla napsat článek. Ne přímo o tom hororu, protože jsem ho neviděla a nejspíš ani neuvidím, protože se týká něčeho, co opravdu v hororech nemám ráda nejvíc ze všeho.

Někdy si říkám, proč se dělá takového povyku kvůli hororům, co na nich lidi tak přitahuje. Sama se musím přiznat, že někdy se na nějaký horor podívám. Jenomže potom to má i své jisté následky. Například takové, že stejně půlku filmu nevidím, protože si kryju oči před tím masakrem tam nebo nemohu naopak na druhou stranu v noci usnout. Horory ale i tak nepatří mezi moje oblíbené žánry a dávám raději přednost jinačím věcem. Jenže taky je horor a horor. Já to třeba dělím pro sebe na dva typy.

První typ, jsou horory s psychopaty a netvory/monstry. Jde o to, že to jsou horory, ve kterých je vždycky nějaký vraždící psychopat, který se jednoduše rozhodne všechny ve filmu pobít, to jakkoli brutálně. Ať k tomu používá pilu, sekeru, prostě cokoli. I když tam třeba psychopat není, tak jednoduše nemohu vystát horory, které se odehrávají v opuštěné nemocnici nebo naopak v opuštěném blázinci. I když tam vraždí duch, nemám ráda to prostředí, které to přináší. Nebo tam jsou nějaká znetvořená monstra, jako například v "Hory mají oči". Popravdě na tenhle horor jsem se dívala a musím říct, že fakt ne. K tomu už mě nikdo znova nepřinutí. Ale na druhou stranu "Vetřelec" se taky podle některých řadí kromě do sci-fi i do hororu, takže když ho takhle zařadím, tak mohu napsat, že toho mám hodně ráda.

Další typ jsou podle mě horory s duchy a nadpřirozenem. To už jsou horory, které mám tak trochu raději. Některé z tohoto typu se spíše věnují strašení a jde o to vyděsit, nežli všechno řezat a sekat. I když ovšem, že ne všechny. Sérii "Nezvratný osud" mám ráda a není taková, je spíš ta děsivá a vražedná. To je jedna z mála sérií, na které se mohu opravdu podívat, i když je krvavá. Přiznám se, že jsem nikdy neviděla film "Vymítač ďábla" nebo podobné. A podívat se na film "Kruh" mě nikdy ani nenapadne. Ale přesto jednoduše filmy, ve kterých jde spíše o strašení, nežli vraždění mám raději, než ten první typ. I když zase musím přiznat, že po tomhle se mi hůře spí.

A kdybych měla přiznat, který typ hororů opravdu nenávidím, tak jsou to horory s panenkami. Jistě, nenapsala jsem to do článků svých fóbií, i když se jich ve skutečnosti bojím. Jde o to, že taky není panenka jako panenka dle mých očí. Panenky Barbie a jim podobné mi vůbec nevadí. Nebo nějaké, které vypadají jako miminka, ty jsou roztomilé. Ale když jsou takové ty "staré" panenky. Ty skleněné nebo jim podobné, co vypadají reálně. Tak z nich mám hrůzu hlavně v hororech, a i mimo ně je nesnáším. Díky ukázce na nový horor "Annabell" právě s takovou panenkou, ve které je nejspíš duch holčičky (aspoň takhle jsem to podle té znělky pochopila) nebo ta panenka je duch, nevím. Tak jednoduše díky tomu popudu jsem se rozhodla napsat tenhle článek na horory.

Co je ovšem hororový a miluji to, tak to by se dalo říct "Lovci duchů", neboli "Supernatural" v originále. Jako mladší jsem na to začala ze zvědavosti koukat. Tohle je ten typ hororu, který mi nevadí. Straší se tam, sem tam nějaká krev nebo něco nechutného, ale klidně se na to podívám a mám to ráda. Někdo by mohl říct, že to ani zase takový horor není. Ono záleží na tom, jak si to každý řadí podle svého. Částečně to horor dle mého je, ale není tak silného kalibru.

Dívala jsem se v minulosti na pár amerických hororů. Moc mě nechytily, až na výjimky. A to jsou hlavně ty strašidelné nebo více směřující k žánru sci-fi a podobně, než ty s těmi psychopaty. Ovšem nedávno jsem se podívala na několik korejských a japonských hororů a přišla jsem na to, že na ně nikdo v tomhle žánru nemá. Amerika má své plusy a mínusy, ale Asie je prostě na horory machr. Tam ty, co mají vyděsit, tak opravdu vyděsí. A možná, že díky Asii jsem si našla takové větší místečko pro horory, než tomu bývalo do té doby. Samozřejmě, že je furt nemusím a nepatří mezi mé oblíbené žánry filmů, ale podívat se na to mohu. A ne všechny horory v Asii můžou být opravdu dobré. Asie má strašnou oblibu ve školních hororech, které jsem si tam celkem oblíbila. A hlavně skoro každý takový horor má i postavu dívky v bílých šatech a s černými vlasy. A ačkoli jsou i jejich horory některé nejenom strašidelné, ale i krvavé, přesto když bych si musela pustit horor, tak si nejspíš pustím právě asijský horor, který natočili Korejci nebo Japonci, nežli Američané.

Nicméně já jsem člověk, který si filmy vybírá podle několika aspektů. První je trailer, další obsazení a poté i příběh. Čili když se podívám na trailer nějakého hororu a nepřipadá mi tak hrozný, tak si ho klidně pustím. Pokud nad trailerem váhám, ale objevuje se tam někdo, koho mám jako herce/herečku ráda, tak tomu dám šanci, i když je to horor. To poslední, příběh, co jsem zmínila. Tak ten je taky důležitý, ale jako samostatný aspekt to u mě při hororech nehraje roli. Když si přečtu popis k hororu, který zní: "Ve škole se začnou dít děsivé věci, když se objeví nový student. Jeden po druhém umírají", nebo něco v tom smyslu, ale více rozepsané třeba, nepřinutí mě se to podívat na ten film, pokud nevidím trailer a neznám obsazení. Zatímco u normálních filmů, mě někdy i jenom samotný popis, bez obsazení a potřeby vidět trailer, přemluví se na film podívat, pokud je dobře napsaný. Ale horory jednoduše musím za každou cenu vidět trailer, abych mohla vědět, jestli mě čeká jenom něco děsivého, nebo i krvavého. A poté se rozhodnu.

Připadám si stará (i přes svůj věk)

23. září 2014 v 11:03 | Eva |  Psaní
Myslím, že titulek tohohle článku stojí přesně za tím, jak se někdy cítím, kdy se tak dívám kolem. No vlastně mě to pořádně nikdy nenapadlo, dokud jsem nezačala sledovat jistá videa na Youtube a zároveň nesleduji jak to všechno pokročuje i u ostatních dětí kolem mě, která potkávám.

Když bych měla začít tak hlavní věc je ta, že si pamatuji, jak jsem byla malá. Nikdo neměl telefony a teď potkávám i malé děti, které nemohou být pořádně ani v polovině základní školy a už mají moderní telefony, na kterých mohou hrát hry, fotit se a sdílet fotky všude na netu. A někdy mi ten telefon i přijde dražší než ten, co mám v tuhle chvíli já. Nebo tablety. Čekám na autobus a vidím děti, které jdou z místní základní školy a klidně si při čekání na autobus vytáhnou tablet a začnou si s ním hrát při čekání na autobus. Tohle za mé doby nebylo, a když na to jenom pomyslím, tak si řeknu, jak ta doba pokročila a jak jsem stará a to je mi teprve něco přes 20 let! Ani nemám polovinu 50 let a už se cítím jak někdo, kdo vyrostl, kdo ví kdy.

A potom je tady ta druhá věc, kdy si připadám stará. Na Youtube často sleduji videa od FineBros, někteří je možná znají. A v poslední době už to nejsou jenom reakce na nějaká videa, která se šíří po internetu, ale jsou to i reakce na jiné věci. Mezi některé patří i technologie. A když tam vidím ty děti, které ani nikdy neslyšeli o tom, co je to kazeťák, jak vypadají kazety, které se dávali do walkmanu nebo co je to walkman sám o sobě. Nebo když viděli psací stroj a nikdy ho neviděli. S tímhle jsem si jako malá hrála a psala na tom velmi ráda, když nebyl počítač při ruce. Nebo si pamatuji, jak jsme měli ten starý počítač, který používal ještě MS Dos. Jako vážně! Náš první počítač přinesl kdysi dávno domů brácha a byl ještě na MS Dos, žádný Windows nebo tak. Sice tam nepoužívali přímo takový počítač, ještě starší tam měli, ale vzhledově vypadal podobně. Staré konzole, další příklad, když nedávno zkoušeli starou konzoly. My jsme neměli přímo nějakou ruční jako Nintendo, kterou tam měli oni, ale měli jsme "vytáčecí" na televizi. Složitě připojit k TV, potom se do TV zadávali různé kódy, aby vůbec něco najelo. A měli jsme hned dvě takové konzole, jedna byla přes kazetky a druhá přes disky. Jak moc jsem na tom hrála hry a jak často! Bohužel ta konzole, která měla hezčí hry pro mě v té době, tak na ní jsem neuměla moc dobře a brácha mi to furt nechtěl vyhledávat ty hry, takže když jsem ho s tím otravovala, lezla jsem mu hodně na nervy. Popravdě bych toho nejspíš mohla vyjmenovat ještě více, na co jsem si teď nevzpomněla. Někdy to ani nejsou děti, které tam na tyhle přístroje vlastně reagují, ale i teenageři.

A ještě něco, co mi přišlo, že mě dělá starou a vlastně pro mě je to naprosto normální, i když oni o tom ani neslyšeli. Kačeří příběhy. Jo, budu tady mluvit o pohádce. Jako malá jsem na tomhle vyrostla a nejenom tohle, ale i tomuhle podobné. Milovala jsem ty příběhy a koukám, že moderní děti o tom ani neví, že to existuje. Jistě, že jsou nové seriály a děti teď koukají na jiné věci. Teď v televizi zajisté běží něco jiného, než za mé doby. Ale chtěla jsem to dát jako další příklad, který pro mě přijde jako jistý, i když pro někoho neznámý a abych tady nezmiňovala jenom a pouze přístroje.

Jak jsem napsala, tak mi není ani tak moc, ale cítím se, jako kdybych vyrostla v době kamenné, nebo já nevím kdy, když jsem používala a měla ráda všechny ty přístroje, které si ani někteří neumí vybavit, jak vypadali. To, co pro mě bylo naprosto přirozené a naprosto normální, je v téhle době tak zastaralé a naprosto nepřipadající v úvahu. To, jak jsou v dnešní době děti na základní škole moderně a technicky vybavené proti naší době. Je jisté, že pro další generace bude připadat i to, co je v téhle době nejspíš staré, ale stejně. Proč mi přijde, že v poslední době jde pokrok až moc rychle dopředu, co se týče techniky. Někdy se bojím až toho, co může doopravdy být za nějakých 50 let. Těžké si docela představit.

Učím se žít

23. září 2014 v 10:37 | Eva |  Témata týdne
Každý z nás se po celý život učí žít. Už od doby, kdy se narodíme, tak se snažíme žít. Nejdřív nás čeká proces, kdy se učíme základní věci, na které si ani nevzpomeneme, jak jsme se je učili. Ale stanou se naší součástí a jsou pro nás jednoduše součástí.

Ale poté začíná to těžší. Naučit se žít ve společnosti. Pro někoho je to snadnější a pro někoho obtížnější. Já bohužel patřím do té druhé skupiny, poněvadž jsem spíš typ, který je introvert a těžko začíná nějaká témata nebo se přidává už k existující skupině. Jednoduše nejsem typ, který dělá první krok.

Jako malá jsem nechodila do školky, můj první "veřejný" kontakt s ostatními, kromě přátel z okolí a dětmi od známých rodičů, jsem se nikdy takhle s dětmi nebavila, až když jsem nastoupila do školy. V té době jsem se začínala učit zapadnout do školy a celkově mezi ostatní.

Nejdřív mi to přišlo skvělé, ale později jsem přišla na to, že nic není tak lehké, jak se zdá na začátcích. Přesto v tom člověk musí pokračovat a musí se učit žít v tom okolí, do kterého je hozen a se kterým se stýká každý den. Musí se s tím prát a zvládat to, člověk jenom tak nemůže odejít a vše ukončit. A přece jenom nějaký ten kontakt s okolím a lidmi kolem je důležitý. Takže jsem základní školu přecházela celkem v pohodě, až na pár chvil. A poté jsem byla hozena ze základní školy a lidí, které jsem znala a vyrůstala s nimi tolik let do střední školy, která se navíc nacházela v jiném městě. Musela jsem se opět přizpůsobit a naučit se žít tenhle nový život. Nová škola, noví spolužáci a hlavně dojíždění a jízda autobusem každé ráno. Opět jsem se učila žít nový život, do kterého jsem spadla, ale bez nějž by to jinak nešlo.

A když jsem si opět zvyknula na nějaký ten proces a režim, opět jsem byla vytržena a hozena do jiného prostředí. Byla tam škola, potom jiná škola. Tohle je ovšem pořád jenom to samé, odmala se člověk věnuje škole, takže se hlavně pořád jedná jenom o nové spolužáky a nový studijní prostředí. Ovšem po tomhle všem přijde práce. Člověk už se musí naučit být zodpovědný, nemůže vše brát na lehkou váhu. Musí se líp naučit jednat s penězi. Musí převzít jistou míru zodpovědnosti a nemůže si jenom "hrát" a dělat hlouposti.

Vystoupila jsem ze skupiny studentů a přešla do skupiny pracujících. A opět začal celý proces učení se žít v novém prostředí a novém rytmu nanovo. Tentokrát už ovšem ne jako student, ale pracující člověk, který to chce v životě někam dotáhnout. I přes to všechno ovšem mám v plánu se vzdělávat dál, takže se budu věnovat dráze studenta i nadále při práci. Můj život a cíl tady jenom tak nekončí.

Končí učení jako takové ale tím, že je člověk vytržen z prostředí studenta do role pracujícího? Kdepak. Prací přece jenom nekončí, že si člověk zvyká na nový život, ve kterém se musí naučit žít. Co, když se vdáte, budete mít manžela, děti a potom vnoučata? I při tomhle všem se člověk bude přece učit, jak se zařadit a jak to všechno zvládat.

Co z toho všeho plyne? Náš život není jenom o tom, že se učíme studijní materiál nebo v práci, že se musíme naučit nové věci. Plyne z toho i to, že se musíme naučit žít v prostředí, do kterého se postupem času a věku dostáváme. Nikdo se nikde nevyzná během okamžiku. Člověk si musí na to prostředí zvyknout, naučit se v něm být. Jednoduše řečeno, člověk se učí po celý život.

[Recenze: Seriál] Cesta vzhůru

18. září 2014 v 14:23 | Eva |  Recenze Seriál
Horizont je škola v přírodě, do které rodiče zapisují své děti, které mají různé problémy, se kterými si v normální škole neporadí (zneužívání, drogy, výtržnictví, sebepoškozování, atd.). V seriálu se seznamujeme s několika takovými mladistvými, kteří se skrze tuhle školu, a její výuku v přírodě, snaží se svými problémy bojovat a dostat se z nich. Samozřejmě, že přitom poznáváme i problémy učitelů té školy, jejž mají takové studenty na starost.

Tento kanadský seriál byl natočen v roce 2000 a potkávají se zde někteří celkem známí herci. Mezi nejznámější se dá počítat Hayden Christensen ze Star Wars, který zde předvedl dle mého názoru na počátek své kariéry dost dobrý výkon. Poté je zde vidět Joe Lando, kterého si někteří mohou pamatovat ze seriálu, který v mém dětství běžel na ČT1, Doktorka Quinnová. Nebo dokonce Jewel Staite, která se objevila v seriálu Hvězdná brána: Atlantida. Kromě nich je tu samozřejmě i spousta dalších, kteří dle mého v tomto seriálu předvedli dobrý výkon. Herec má být schopen se vžít a zahrát spousty rolí, ovšem přece jenom zahrát věrohodně takové problémy, které se objevují u mladistvých po celém světě v různých závažnostech, není nic snadného. Jako například sexuální zneužívání, které se zde taktéž objevuje.

Jak už jsem zmínila v mém (nejspíš špatně podaném) shrnutí toho, o čem tento seriál je. Vypravujeme se zde do nápravné školy "Horizont", do které rodiče posílají své děti, se kterými si už nikterak nevědí rady. Je zřejmé, že někteří se takových problémů nechtějí jenom tak zbavit a jsou se svými starostmi spokojení, poněvadž jim závažnosti situace nedochází. K tomu všemu tam vznikají vztahy a milostné trojúhelníky, které mohou některým situacím značně přitížit. Navíc na světě nejsou jenom mladiství, kteří mají problémy, ale taky dospělí a s tím se seznámíme v tomto seriálu taky. Každý díl seriálu nám předvede jednotlivé problémy studentů, které se navzájem propojují a vytvářejí solidní příběh, který nedělá žádné velké mezery mezi jednotlivými díly, ale propojuje je.

Tento seriál jsem viděla už celkem mladá a vím, že se v televizi už několikrát i opakoval. Pokaždé jsem se na něj dívala. Není to seriál, který se zabírá něčím nesmyslným, ale celkem dost závažnými tématy, která by se neměla rozhodně přehlížet. Je to tady přebráno celkem výstižným smyslem, přes nápravnou školu. Jakmile se na to začnete dívat, může vám to nejdřív připadat třeba nudné, nebo špatně sehrané. Ale pokud u toho vydržíte, tak postupně budete přicházet na jednotlivé a složité problémy, jak studentů, tak jejich učitelů a rodičů. Poznáte, že nic není tak snadné, že život není nic lehkého. A to se mi na tomhle seriálu tak líbí. Vidíte tady problémy, se kterými se může potkat kdokoli z vás nebo vašeho okolí. Je to jednoduše seriál, který se zabírá skutečnými problémy.

Rozhodně je to skvělý seriál. A ačkoli to může vypadat celkem odlišně od jiných seriálů, pod tou slupkou se skrývá něco, co vás v jistém smyslu může strhnout a napínat. Budete si říkat, co se s těmi studenty stane, jestli se z toho dostanou a jak to s nimi, a jejich vzájemnými vztahy, dopadne. Jediné co mě u tohohle mrzí je to, že po jedné sezóně to skončilo, a i když to bylo celkem dobře zakončené, přece jenom tomu něco chybělo. Nevadilo by se mi podívat i na další sérii, kdyby tady byla. A to i kdyby tam měli být (teď už je to samozřejmé) jiní herci. Přece jenom podle mého, takových seriálů, kteří něco takového zobrazují, moc není.

Další velké plus dávám úvodní znělce, která se mi opravdu líbila:


Proč mě láká asijská hudba

16. září 2014 v 13:28 | Eva |  Psaní
V poslední době jsem se tady začala věnovat recenzím, a jak bylo všimnout, prozatím to je samá asijská hudba. Taky dám v budoucnosti recenze na jinou hudbu, ale teď bych zde chtěla vyjádřit to, proč mě asijská muzika celkově samo o sobě tak láká.

Odmala jsem poslouchala hlavně americké skupiny, protože jsem nikdy na českou muziku moc nebyla, jen jako malé dítě. Ze začátku to bylo dobré, skupiny a kapely mi stačily jako takové a měly co nabídnout. Jenomže postupem času se samozřejmě styl a směr hudby mění. V téhle době už je těžké najít skoro něco, co je opravdu originální, že jo? Kapely, které jsem měla ráda jako mladší (Linkin Park, 30STM, The Offspring, Evanescence,…), buď už neexistují, nebo jednoduše se objeví jednou za čas a to si je poslechnu. Ale například taneční nebo pop už moc pěkné v Americe pro mě není. Všechno je na jedno brďo. Klipy jsou moc přehnané nebo jsou sprosté. To není nic pro mě. Existuje jenom pár výjimek, které mám ráda, jako Christina Aguilera, kterou mám ráda od jejího debutu doteď. Milovala jsem Lady Gaga, ale na jejích začátcích a teď už mi taky přijde, že její klipy jsou až moc uhozené a nelákají mě. Nebudu zmiňovat někoho jiného, kdo mohl být dobrou kariéru, kdyby to nepřeháněl se svými extravagancemi na podiu, a přitom začala tak dobře. Proč takoví lidé začínají zpívat, když si myslí, že se zpěvem to nikam nedotáhnou a musí se "předvádět"? To nebudu raději řešit.

Jednoho dne jsem objevila asijskou muziku. Už v minulosti jsem samozřejmě slyšela něco od J-Rock, ale nikdy to nebylo taky moc pro mě, protože ta hudba je na můj styl trochu jinačí. Někdy si to zkusím poslechnout, ale neujíždím na tom. Jenomže když bych měla počítat hlavně pop muziku, to už je něco jiného. Náhodou jsem tehdy objevila pop, který je v Jižní Koreji (zvaný K-pop), poté japonský (J-pop) a nakonec i čínský nebo tchajwanský (C-pop). Líbilo se mi, jak je to něco naprosto jiného, než to, co se vidí v Americe. Žádné nahé ženské v klipu, které ukazují zadek, vlastně žádné přehnané klipy. Nic takového. Kromě choreografií se tam navíc objevují i příběhy, klipy jsou prostě propracovanější a hezčí, než v Americe. Jsou to klipy, které toho mají hodně v sobě. Každá skupina má kromě hlasu i rappera nebo více. Takže se tam míchá normální zpěv s rapem.

Navíc tanec. Když například budu jmenovat korejské skupiny, tak se strašně věnují svým choreografiím. Nekonečně mnoho hodin trénují choreografii na svůj comeback, kterou pak na pódiu předvádí a přitom zpívají. Umíte si představit, kolik amerických hvězd tohle dělá? K tomu všemu to tam u nich nefunguje jenom tak, že prostě se zničehonic proslaví tím, že jsou objeveni. Oni se účastní konkurzů už jako mladí a poté klidně i několik let trénují, než vůbec debutují a budou součástí nějaké skupiny. Když bych se měla zaobírat japonským popem, taky se tam zaměřují na to, že tančí a zároveň zpívají. Skupiny, které jsou například zapsané u Johnny Jr. ty to mají hodně těžké, protože to je snad jedna z nejpřísnějších společností, která se v Japonsku najde, co se týká jejich interpretů. A to vím, co se děje jenom potom, jakmile debutují, tady nevím jak je tahle společnost na své interprety přísná před jejich debutem. Bohužel, co se týká C-popu, tam moc pozadí ani jejich situace nesleduji, takže tam nevím, jaké to tam pro ně je, než debutují a poté.

Americká hudba se pro mě za ty roky, kdy jsem dospívala, stala obyčejnou, nudnou, přemrštěnou a hlavně někdy i lacinou. A přesně to, že tohle Asie u svých skupin nemá, to mě na tom láká. I když mě v poslední době štve, že K-pop se začíná hodně (hlavně u dívčích skupin) ovlivňovat Amerikou a v poslední době je až moc skupin, které se soustřeďují na to se "prodávat" ve svých klipech až s příliš "drobnými kostýmky" nebo choreografií, která vypadá jak z amerických videoklipů s tanečnicemi, které tancují většinou v pozadí.

Někdo může říct, že Americké hudbě je aspoň rozumět. Vážně? Co když se někdo učí němčinu nebo ruštinu a poslouchá americkou hudbu, taky tomu rozumí? Jde o to, že nežijeme ve staré době, kdy jste neměli možnost se dostat k textům jako v téhle době. Teď si stačí dát na Google vyhledat název skupiny, písničku a napsat, že chcete vyhledat text a ono vám to vyjede. Pokud vás ten text zajímá, potom stačí udělat pár kliknutí a text si v pohodě najdete. Tohle je akorát výmluva, že nevíte, o čem zpívají. A ještě by se to dalo nazvat leností.

Bohužel se mi stává, že v naší zemi jsou lidi moc na tyhle věci uzavření, nechtějí se pouštět do něčeho nového a ještě více mě mrzí, že jakmile se to týká Asie, lidi tomu zanevřou, aniž by to zkusili.

[Recenze: MV] Shinhwa - This love

16. září 2014 v 12:55 | Eva |  Recenze MV
"This love" je název title tracku, se kterým měli vloni Shinhwa svůj další comeback. Shinhwa jsou nejdéle fungující skupina v Jižní Koreji (od 90. let), která tam patří mezi legendy. Všem členům je již přes 30, a přesto nezaostávají za svými mladšími kolegy ani v nejmenším. Jak přesně dokazuje i tento videoklip.

Rytmus písničky je dost pohodový a taneční. Choreo celé písně je pro mě nejspíš to nejoblíbenější z celé písně. Pro mě je to přesně ten styl písničky, který se mi neohraje tak rychle. A text je takový, co i v překladu dává smysl a tak nějak mi to přijde romantické a zároveň přitažlivé. Jako o lásce, které se nepustíte za žádnou cenu. Přesně jak ukazuje příklad, který jsem sem vybrala:

The red light - in this stopped time, only your scent remains
Like a dream I'm not waking from, I'm falling more and more into you
The green light - I have gone crazy, should I rush to you?
My heart sounds like it'll burst, it races only for you
Like satellites and shooting stars, like a star that has seen the sun
I revolve around you, though you're hot, I approach you
Finally, I hold you (holding your heart) and dazzle as I burn up
We live for this love

Červené světlo - v tomto zastaveném čase, jen tvá vůně zůstává
Jako sen, ze kterého se neprobouzím, jsem do tebe větší a větší blázen
Zelené světlo - jsem blázen, měl bych pospíchat za tebou?
Mé srdce zní, jako kdyby mělo vybuchnout, běží jen pro tebe
Jako satelity a padající hvězdy, jako hvězda, která viděla slunce
Točím se kolem tebe, i když jsi žhavá, přiblížím se k tobě
Konečně tě držím (držím tvé srdce) a jsem oslepen, přičemž hořím
Žijeme pro tuhle lásku

(zdroj anglického textu: KpopLyrics)

Videoklip (jak je vidět níže) má dvě verze. Jednu obyčejnou a druhou taneční. Obyčejná verze se zaměřuje na taneční prvky, jednotlivé záběry členů skupiny a potom hostující hvězdu, která tady má taky pár záběrů, japonská herečka Fujii Mina. Dance verze se zaměřuje samozřejmě na celou choreografii, kterou tady uvidíte v celku, bez nějakého vystříhání na jednotlivé záběry a musím uznat, že ta je z těch dvou moje oblíbenější.

A teď se dostávám právě k choreografii. Skupina se tady rozhodla zkusit něco jiného, než je normální pro ostatní skupiny a pro ně samotné. Rozhodli se v tomto klipu věnovat tanci, kterému se říká Vogue. Proto jejich tanec může připadat trochu zvláštní, ulízaný a možná spíše androgynní. Ovšem musím uznat, že jsem tohle opravdu žádnou jinou skupinu neviděla tančit a bylo to něco, s čím opravdu vynikli. Opět se dokázali prokázat, že nevydrželi přes to všechno jenom tak a mají na to právo. Na první pohled ta choreografie může připadat zvláštní, někdo si na ni nemusí zvyknout ani po dlouhé době. Zaslouží si ale zajisté potlesk za to, že se rozhodli jít s touhle písní takovým směrem, který se dá nazvat na první pohled odvážný a odlišný.

Co se týče barevnosti, tak nějak moc silně nepřeskakuje a není tam příliš velké množství barev. Nedá se očekávat žádný extra barevný koncept. Asi jako v jiné jejich písni (Venus) hlavně se tady soustřeďují na kontrast tmavé a světlé barvy. A někdy je něco takového lepší, než když máte přebarvený videoklip. Stejně je tomu u normální i dance verze toho klipu, poněvadž ani normální verze nemá žádný příběh, který by se odehrával mimo studium v normálním venkovním prostředí. Kostýmy všech členů jsou taktéž celkem vhodné do tohoto prostředí klipu, který vybrali. Ladí s okolím a mají takový elegantnější styl se svým střihem a látkou.

Písnička je opravdu nádherná, rytmus je chytlavý, choreografie je extravagantní a nezvyklá, barevnost a kostýmy jsou ladící, nepřehnané a tak nějak elegantní. Jediné mínus na které si doteď nemohu zvyknout je Eric. Všem členům se podařilo to v tom klipu vychytat nádherně. Ale prostě, i když to nikterak nesnižuje kvalitu písničky nebo klipu či dokonalost té choreografie. Doteď si nemohu zvyknout na to, jak zde má Eric ulízané vlasy a jaké má výrazy při tanci. A ačkoli Shinhwa neznáte a nikdy jste je neviděli, podle mého popisu mohu zaručit, že poznáte, který z nich je Eric.

Normální verze:

Taneční verze:

Rodiče měli pravdu

15. září 2014 v 18:22 | Eva |  Psaní
Taky máte někdy pocit, že vaši rodiče se vám do všeho montují, když jste mladí a radí vám snad v každé věci, kterou chcete udělat? Já jsem alespoň takový pocit měla, a aby toho nebylo málo, tak nejspíš jako velká většina jsem je často neposlouchala.

To bylo pořád jenom samé: "Tohle nemůžeš!", "Později toho budeš litovat!", "Uč se pořádně, když máš možnost!", "Važ si toho, že ještě nemusíš pracovat!", "Tam nepojedeš, ještě se něco stane!" a spousty dalších vět, které se těmto podobaly nebo to byly ty samé věty jenom trochu více rozvedené, takže se to přesněji týkalo tématu, kterého se to mělo týkat.

A já jako nejspíš většina teenagerů, která v té době si chtěla dělat, co se jí jenom zachtělo, tak jsem je samozřejmě neposlouchala. Nebo poslouchala, ale ne ve všem. Na jednu stranu musím říct, že v jistém ohledu vychovali dceru, která nepropaří noci někde na diskotéce a objeví se ráno nebo chodí domů ožralá či podobné možné situace. Na druhou stranu jsem jim během mých středoškolských let taky přidělala pár vrásek a strachu. Dvakrát jsem jela na výlet, o kterém rodiče neměli dobré tušení a radili mi, abych nejela a pokaždé se ten výlet tak pokazil, že to ani nebylo možné. Teď, když jsem ze střední školy venku, tak taky si říkám, že jsou dny, kdy se tam chci vrátit. A mohla bych jmenovat ještě mnohem víc věcí, ve kterých mi radili a já jsem je prostě neposlouchala jako většina dospívajících.

Přišlo mi v té době, že se mi jenom montují do života, že ve skutečnosti vůbec o dnešní době nic neví. Ve skutečnosti je to trochu jiné. Je sice pravda, že naši rodiče vyrostli v jiné době, oproti nám. Ale přece jenom oni taky dospívali a taky si museli procházet různými takovými situacemi, kdy něco podnikali a spálili se. Kdy neposlouchali své rodiče, i když jim to říkali. A teď to oni říkají nám. Rodiče přece jenom něco mají za sebou. Rodiče nejsou hloupí. V jistých ohledech mívají pravdu a vědí, co říkají. Aspoň podle mé zkušenosti.

Když si teď vzpomenu na některé věci, které se staly v minulosti, tak si jenom říkám, jak jsem byla hloupá. Jak jsem měla rodiče přece jenom poslechnout, měla jsem dát na jejich radu. Ale neudělala jsem to. Někdo by mohl říct, že je to potřeba k utužení jedince. Že se takové věci musí dít, aby se člověk naučil žít v tomhle světě a přišel na to, že ho nemůže pořád někdo ochraňovat za zády. To je zajisté pravda. Jenomže je trochu rozdíl s tím, když uděláte něco menšího a něco většího, co opravdu zadělá na problémy. Jakmile jste starší, tak jenom nad sebou a tou situací kroutíte hlavou, jak jste mohli něco takového udělat.

Pamatuji si, jak jsem rodiče neposlouchala s jedním výletem do ciziny, když jsem byla na střední. Nakonec se to celé naprosto pokazilo, že jsem tam uvízla sama, bez odvozu, bez hotelu, jednoduše bez všeho. Je to dlouhý příběh, ale mohu říct i to, že se mi vybil mobil a nebyl kde dobít. Rodičům jsem volala z místních telefonních budek za placené karty, které mě stály takových peněz. Řešilo se, jak mě odtamtud dostat, abych nemusela nakonec spát na ulici. Rodiče se o mě přes noc báli, nemohli mě kontaktovat, jenom já je. Nikdo jim nechtěl pomoci. Nakonec se jim podařilo mi zajistit rychlou letenku, která (jak jistě víte), nebyla vůbec levná! Letenky, které potřebujete v hlavní sezóně sehnat ještě na ten samý den? Šílenství! Mí rodiče za mě dali takových peněz a já jsem potom nad sebou takových dní litovala, že jsem jim tohle udělala. Jak jsem jim mohla přidělat takových starostí a k tomu všemu je stát takových peněz navíc. Ani si neumíte představit, jak mě bylo. A to byla myslím jedna z posledních šílenství, které jsem v té době dospívání udělala. Poté už jsem dávala rodičům zapravdu v jistých věcech, které se týkaly něčeho podobného, jako je tohle.

Tohle byl jenom takový můj příklad, kdy jsem neposlouchala rodiče jako teenager a nakonec na to doplatila a ještě přidělala starosti. Někdo může mít stejně velkou zkušenost, jiný menší či větší. Vsadím se ale, že většina z vás ale někdy mívá podobné myšlenky, kdy litujete toho, že jste rodiče neposlouchali, když jste starší. A naopak jste si o nich mysleli, že jsou vlezlí, když jste byli mladší.

Já jenom mohu říct už jednu věc nakonec. Nepodceňujte své rodiče, jsou to lidé jako vy, taky vyrostli v tomhle světě a taky mají své zkušenosti. Snaží se své děti chránit a nechtějí, aby jim bylo ublíženo, proto vy byste neměli ubližovat jim. Poslechněte si taky někdy jejich rady, protože já vím to, že v mém případě měli rodiče na velké množství věcí pravdu. Nebyly to jenom plané řečičky dospělých. Byly to rady lidí, kteří mě milovali a stále milují. Stejně jako já je.

[Recenze: Film] Battle Royale

13. září 2014 v 23:30 | Eva |  Recenze Filmy
"Jeden mrtev, čtyřicet jedna zůstává."

Japonsko se popírá s těžkou situací, a proto se zavedla nová opatření. Vybraná třída je poslána na izolované místo, ostrov, kde se musí navzájem pozabíjet a pouze jeden může přežít. Když se tak nestane, všem vybuchnou obojky, které mají na krku a zemřou bez výjimky. Jedna taková třída se ocitá přímo uprostřed této situace, kdy všichni musí zavrhnout normální mravy a dokonce své přátelé. Nikdo není ušetřen, zabij nebo budeš zabit, bez milosti. A mají na to pouze tři dny.


Ten kdo to nezná, ten si může říct, že mu to zní jako Hunger Games a že to je nejspíš japonská napodobenina. Oh, jak se takový člověk mýlí! Kniha Battle Royale tu byla mnohem dříve a napsal ji Koushun Takami, a to ještě před Hunger Games a stejně tak spoustou dalších knih, které se v poslední době objevují na trhu s podobnou tématikou. Tento film je natočen podle té knihy a natočil ho Kinji Fukasaku.

"Jeden z mých nejoblíbenějších filmů vůbec." - Quentin Tarantino

Popravdě mě celkem překvapilo, když jsem tehdy od něj slyšela tuhle větu. Pokud se nepletu, tak jsem i četla větu ve stylu, že lituje, že takový film nemohl natočit on. Na jednu stranu je pravda, že tenhle film má kouzlo. A přesně jak je uvedeno i v traileru níže, tak ten film je celkem kontroverzní. Stačí, když si to vyhledáte na internetu a uvidíte, jaké kontroverze tenhle film přinesl, například to, že mladiství natáčeli takový film a byl krutý. Jenom si představte, že jste v zemi, kde je situace taková, že vybírají třídy, které se mezi sebou musí vyvraždit, jinakou zemřou vybuchnutím obojku na krku. Umíte si představit, že byste se v takové třídě ocitli? Myslíte si, že jedete na výlet, ale skončíte na místě obklopeným vojskem, kde vám dají obojky na krky a tašku s pár věcmi, kdy vám řeknou jenom "Zabijte, nebo budete zabiti. Máte na to 3 dny!" Je to naprosto nepředstavitelné, že ano? Proto je nejspíš tenhle film taky tak kontroverzní, ale zároveň napínavý, že udrží diváka přikovaného u obrazovky a chce vědět, jak to skončí.

V hlavní roli se tady objevuje Fujiwara Tatsuya, který je znám za jiné populární filmy (Death Note, Kaiji). Bylo o něm i řečeno, že role, které se týkají vypjatých situací a maniaků se na něj naprosto hodí. Musím uznat, že ve všem, kde jsem ho viděla hrát, hrál naprosto precizně. Maniaky umí hrát dost dobře a tady se opět projevuje, ale tentokrát jako student, který musí ochránit sebe a k tomu všemu spolužačku, kterou má rád. Pro některé se zde objevuje známá Chiaki Kuriyama, kterou můžete znát z filmu Kill Bill.

Jak už se může poznat hned z úvodní scény, ve které vidíte holku, která drží zakrvácenou hračku, sama je od krve a má na tváři děsivý výraz, že to bude nejspíš krvavý film a máte pravdu. Tohle je opravdu hodně krvavý film a musím uznat, že krví se tady ani v nejmenším nešetří. Každou chvíli vidíte na nějakém rohu krev, která patří některému z těch spolužáků. Samozřejmě, že ne skutečnou! Rozhodně to v jistém smyslu není film pro slabé nátury. Připravte se doslova na masakr, když si to budete chtít pustit. Je to film, ve kterém se nešetří brutálními scénami a narážkami. Lítost tam neuvidíte až na pár studentů, kteří ji mezi sebou cítí, ale nakonec se stejně začnou zabíjet.

Uznávám, že já mám slabý žaludek a na horory nebo podobné moc nejsem. Ovšem tohle je film, který si kdykoli ráda pustím. Je to film, který se s ničím nepáře, je brutální a krutý. Je to ale film, který má něco do sebe. A který si v Japonsku získal takovou oblibu, že byl v roce 2010 přetočen do 3D a v roce 2003 byl dokonce natočen i druhý díl, ale ten do téhle recenze nepatří.

Trailer: