Mám neskutečný strach z...

2. září 2014 v 21:48 | Eva |  Psaní
Na světě existují spousty lidí, kteří mají z něčeho strachu. Vlastně nemít strach je podle mě zvláštní. Každý by se měl něčeho bát, ať to má jakoukoli podobu. Můžete mít strach z psychických záležitostí, ale i z fyzických. Jsou věci, kterých se bojíte v normální míře a věci, ze kterých máte naprostou fobii. Jistě, jsou lidé, kteří vám řeknou, že se s tím dá bojovat a svůj strach překonat. Ale nemyslím si, že je to tak snadné. Alespoň já si neumím představit, že bych s tím dokázala nějak bojovat. Chci se tu zaměřit na svoje dva strachy, které mě doprovázejí už nějakou tu dobu a ani nevím, odkdy se mnou ve skutečnosti jsou, nebo co je spustilo.

Můj první strach nevím, kdy začal, ani vlastně proč, protože jsem se nikdy nesetkala s důvodem, který by ho vyvolal. Není to tak dlouho, co jsem se začala bát výšek. Ale nebojím se výšek v tom smyslu, že se jich bojím za všech okolností. Například, když stojím za nějakým vysokým plotem, sklem, prostě jakoukoli ochranou, která zabraňuje tomu, že by se z toho místa dalo spadnout, tak se ani tak nebojím. Nejdu sice úplně ke kraji, že bych se na to nalepila, ale nebojím se. Jsem naprosto klidná a v pořádku. Pokud ovšem jsem například na nějaké skále, kde není žádný plot, nebo kdekoli jinde, kde nejsem jištěná a je možnost pádu z toho místa, tak se bojím. Jsem celá nesvá, špatně se mi dýchá a chci z toho místa odejít, co nejvíc. Navíc se nebojím jenom o sebe, ale i člověk, který je se mnou. Když bych se objevila na kraji nějaké skály s někým známým, který by byl příliš blízko okraje a užíval si to, tak bych nejspíš i na něj naléhala, abych nechodil ke kraji a rychle odtamtud zmizel. Jsem nervózní i z toho, že by ten druhý člověk mohl spadnout. Vlastně, když to člověk tak nějak píše a přemýšlí nad tím, tak nevím, jaký důvod ostatním lidem zapříčiňuje, že se bojí výšek. Ale já se spíše než výšek a vysokých míst takových bojím toho, že spadnu. Ať už já nebo ten člověk, který je tam se mnou. Jednou můj táta v mém pokoji opravoval okna. Objevily se kolem nich oprýskaniny a díry, je to přece jenom starší dům. A já bydlím až nahoře, ve třetím patře. Tátovi jsem měla držet věci a podávat mu je. On stál bez jištění a úplně se vykláněl z okna, navíc ho bolela noha. Celou tu dobu, co mi to okno spravoval, tak jsem byla nervní, nesvá a přála si, aby to už dodělal. I když se táta často pohybuje ve výškách, jednoduše když jsem ho viděla se naklánět z toho okna, tak jsem měla strach, že se nakloní příliš a spadne. Celou dobu jsem se 'modlila', ať se nic nestane a už to dodělá. Spíše se bojím toho, že spadnu, že do mě někdo omylem strčí. Jednoduše se stane cokoli, co zaviní to, že z toho vysokého místa spadnu dolů já nebo mě blízká osoba. Nejspíš proto se bojím výšek jenom, když tam není žádné jištění a ochrana před tím, že bych mohla spadnout. Ale je to pro mě strach pořádný. Hodně mě to někdy omezuje, protože mám strach i z né tak vysokých míst, když tam není jištění.

A teď ten druhý strach, který je už horší. Pro někoho může být směšný, pro jiné až takový, že se mohou ztotožňovat. Tohle taky nevím, kdy to začalo, ale vím, že už to bylo na základní škole. Oproti předchozímu strachu, který mi ještě na základní škole ani tak nevadil. Spíše začal až kolem střední, když jsem byla prostě starší. Ale tenhle strach je u mě na celkem silné míře. Hádám, že hodně lidí je ztotožněno s názvem arachnofobie neboli strach z pavouků. Přiblížit se k pavoukovi v jakékoli velikosti je pro mě naprosto nepředstavitelné. Natožpak s ním být v jedné místnosti. Jsem neklidná a nedokážu v tom pokoji být. Neumím se k nim ani přiblížit. Náš dům je starý a často se tady u nás objevují pavouci, je to pro mě jako noční můra. Vím, že pavouci se objevují všude, po celém světě. Já mohu být ráda, že u nás alespoň nežijí tak velcí a jedovatí pavouci, jako jinde na světě. Díky nim nemohu jít spát ani pod širák jenom do spacáku, protože mám takovou hrůzu. Svůj pokoj kontroluji každý večer baterkou, když zhasnu, jestli nikde nevylezl. Dělá mi problémy kolem nich i projít, hlavně pod nimi. Za tohle vím, co ve skutečnosti může. Ačkoli mi rodiče vždycky říkali, že pavouci se udrží, nikdy na tebe nespadnou. Jako mladší jsem tomu věřila. Ale pak se mi jednou stalo, že jsem šla z koupelny, a pavouk spadl, přímo přede mně a houpal se na pavučině uprostřed dveří. Hrozný šok pro někoho jako já. Nemohla jsem projít a vlastně by stačilo udělat jeden krok víc a spadl přímo na mě. Od té doby už jsem ani nevěřila tomu, že pavouci nikdy nepadají a umí se držet. Nesnesu ani hloupé vtipy s pavouky. Na základní škole si ze mě spolužačka udělala legraci, i když věděla, že mám z pavouků hrůzu, a na školní zahradě na mě hodila pavouka, který mi přistál na triku. Pro mě nikdy nebyl blbější vtip, než tohle. Nikdy v životě bych ani pavouka do ruky nechytila. Někteří říkají, že strachu se zbavíš tím, že se mu postavíš. Někde jsem četla i to, že léčí strach z pavouků tím, že velkého pavouka vám postaví na dlaň a nechají vám ho tam nějakou chvíli, než vlastně přijdete na to, že nejsou tak špatní. Nikdy! Rozhodně se nechci svému strachu postavit tím, že si ten strach nechám položit na ruku nebo kamkoli jinam na tělo. Děkuji, nechci.

Když tak o tom přemýšlím, tak můj první strach z výšek a toho, že spadnu, vypadá jak nic proti tomu, jaký mám strach z pavouků. Nicméně, i když jsem poslouchala od rodičů a jiných lidí kolem, proč se těch věcí bojím, že to nic není. Jednoduše se toho bojím a nedokážu se toho strachu zbavit, a jak jsem zmínila u těch pavouků, tak žádným takovým způsobem se jim opravdu postavit nehodlám. Každý přece nemůže být bez nějakých chyb a nedostatků. Lidé se vždycky něčeho báli. Mohlo to být cokoli, týkat se čehokoli. Já se bojím těchto věcí a hádám, že se to nezmění. Nevím přesně, kdy u mě začaly, ani z jakých důvodů. Hádám, že se jich nezbavím. Ale už jsem si na to zvykla. Už jsem ty strachy přijala jako svoji součást.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Choi Mari Choi Mari | Web | 2. září 2014 v 22:06 | Reagovat

Pavouky taky nemám ráda, rovnou je likviduju. Nemám z nich sice takový strach jako ty, ale rozhodně mi nejsou příjemní. A s padáním to mám trochu jinak. Nevadí mi stát na okraji útesu. Teda trochu, ale jakmile vedle mě někdo stojí, bojím se daleko víc. Nějak mám podvědomí strach, že mě někdo strčí dolů.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama