Příběh jedné čarodějnice - 1. kapitola

4. září 2014 v 15:08 | Eva |  Příběh jedné čarodějnice

Všechno to začalo v jedné menší vesnici, která byla celkem izolovaná od všech ostatních. Moc lidí v ní nežilo, pouze několik rodin, které se navzájem znali už celé roky. Vesnice žila díky řemeslnictví a farmářství, které vyvážely do nedalekého města a okolních vesnic, které se nacházely za lesem.

Všichni v té vesnici spolu dobře vycházeli a nikdy se tam nenašel žádný spor, který by zapříčinil roztrže mezi nimi. Když někdo potřeboval pomoc, druhý mu ji nabídnul. Mezi sebou neměli žádné dluhy. Bylo tradicí, že jakmile nějaké dítě dospělo, odešlo do města nebo jiné vesnice nasbírat zkušenosti a poté se vrátit zpátky domů, kde převzali po svých rodičích řemeslo.


Tahle vesnice uprostřed lesa jednoduše byla poklidná a bezproblémová. Jenomže to se právě mělo změnit díky jedné malé holčičce jménem Risa, která se narodila místnímu farmářovi a jeho ženě. Ačkoli ze začátku to bylo roztomilé dítě, které všichni ve vesnici obdivovali. Jejich názor se na ni ale velice brzy změnil. Bylo to v době, kdy jí bylo 6 let.

Přesně v té době se stalo to, že si jednoho dne hrála s dalšími dětmi z vesnice venku poblíž lesa. Když do ní jeden starší chlapec naschvál strčil a shodil ji na zem. Risa nechápala, proč to udělal. Všechny ostatní děti se zastavily v pohybu a jenom se dívaly na Risu, která ležela na zemi. Poněvadž ji chlapec strčil celkem zprudka, odřela si ruce, na které dopadla, a navíc ušpinila a zničila šaty, které jí její otec koupil ve městě, když tam byl obchodovat s obilím. Chtělo se jí brečet, ale zadržela to v sobě. Rychle se podívala na toho chlapce, který stál opodál, a nevypadalo to, že by mu to bylo aspoň trochu líto. Zprudka vstala a strčila do něj taky. S chlapcem to ani trochu nehnulo. Taky jak by mohlo. Byl větší, starší a byl to kluk. Risa byla drobné děvče, které proti němu nemělo nejmenší šanci, aby ho shodilo.

Zatnula ruce v pěsti a měla na něj hrozný vztek. Pohledem se podívala na ostatní děti kolem, ale nikdo nic neřekl, vyhýbaly se i pohledem. "Proč?!" ozvala se konečně a svůj pohled opět stočila na chlapce, který jí to udělal. Ten jenom pokrčil rameny a neodpověděl. Risa už to nemohla vydržet a opět do něj strčila. Tentokrát to bylo, jako kdyby měla dvakrát takovou sílu a chlapec narazil zády do stromu, který byl za ním. To ovšem nebylo všechno, poněvadž do něj narazil takovou silou, až mu to vyrazilo dech a on se svalil na zem. Všechny děti byly v naprostém šoku. Nemohly pochopit, kde se to najednou v Rise vzalo, že ho dokázala takhle strčit. Kde v sobě vzala takovou sílu. Risa propukla v pláč, poněvadž to v sobě už neudržela. K tomu všemu ji samotnou vyděsila síla, která se v ní sebrala. Nechápala, jak ho mohla takhle odstrčit. Přitom jí nepřišlo, že by se ho dotkla nějak silně. Téměř by přísahala, že se ho pořádně ani nedotkla. Jak potom mohl odletět takhle až na strom?

"Ty jsi divná!" řekl jiný chlapec, který se hodně kamarádil s tím, který ji shodil na zem. Otočil se a šel pryč. Společně s ním začaly postupně odcházet i všechny ostatní děti, až Risa zůstala na tom místě úplně sama. Podívala se na svoje ruce, které byly špinavé a sedřené. Nemohla pochopit, jak ho mohla takhle strčit. Prohlížela si svoje ruce, ale kromě krve a špíny na nich nic jiného nebylo. Otřela si slzy, které měla na tváři a snažila se už nebrečet. Stačilo, že ji rodiče uvidí takhle, nemusejí ji vidět k tomu všemu ještě ubrečenou. Nechtěla jim přidělávat až takové problémy.

Když se vrátila domů, její rodiče z ní byli naprosto vystrašení. Nechápali, co se jejich dcerce stalo, že vypadala tak, jak vypadala. Její šaty byly naprosto zničené, matka ani nevěděla, jestli jí je bude moci opravit. A její ruce taky nevypadaly nejlíp. Matka se okamžitě dala do očištění ran, které na nich měla. A i když se jí oba dva ptali, co se jí přesně stalo, mlčela a nic neříkala. Ať se snažili sebevíc, nepodařilo se jim to z ní dostat. Alespoň, že si mysleli, že je statečná a nebrečí. Slzy si pořádně otřela a ještě nějakou chvíli strávila venku, aby to na ní nebylo poznat. Doma neukápla ani jedinou slzu, když ji máma léčila ruce. Po celou tu dobu to vypadalo, jako když se statečně držela, i když tomu tak není. I když byla malá, věděla, že nechce své rodině přidělávat problémy, na to ji má moc ráda. Navíc mají dost problémů i bez toho aniž by jim je přidělávala. Její rodiče ji nikdy nerozmazlovávali, ale přesto ji milovali a nejraději by pro ni udělali, co jí jenom na očích viděli. To nemohla dovolit.

Stalo se, že je před nějakou dobou slyšela mluvit o tom, jak to s jejich farmou není moc dobré a nemají moc peněz. Rozhodla, že se stanou silnou holkou, o kterou si nemusí dělat starosti. A zároveň i dcerou, na kterou budou moci být pyšní. Z toho důvodu jí bylo hrozně líto šatů, které dostala od otce a které musely být ve městě neuvěřitelně drahé. Chtěl jí udělat něčím radost, aby měla něco opravdu krásného. Byla hloupá. Neměla si je brát na hraní s dětmi. Jenomže nikdy se nic takového nestalo. Vždycky si jenom hrály tak, že přitom nikdy nikdo neupadnul a nikdo nikoho nestrkal na zem. Nevěděla, proč to najednou udělal. Litovala toho, že byla tak naivní a hloupá. Zničila tak šaty, které milovala, a jejího otce zajisté stály hodně. Teď už nedaly nejspíš podle slov její matky nikterak spravit. Zrovna upadla tak špatně.

Když už se večer chystala do postele, někdo zaklepal veškerou silou na dveře jejich domku. Byla zvědavá a chtěla zůstat v pokoji a poslouchat, ale její máma ji zahnala za každou cenu do postele, že už v tuhle dobu nemá co dělat vzhůru. Nezbývalo jí nic jiného, než svoji mámu uposlechnout a vydala se do svého pokoje. Její máma za ní zavřela dveře, stejně jí to nedalo a přitiskla se na dveře, aby tak mohla slyšet, kdo přišel a o čem si povídají. Neslyšela nic. Proto se rozhodla, že se vykrade oknem ven a pomalu přejde k oknu jejich předsíně, aby tak mohla slyšet, kdo tu je a co se děje tak naléhavého, že ten člověk přišel v tuhle dobu a nepočká to do rána. Už když se přibližovala k oknu předsíně, poznala ten hlas. Byl to hlas pekařovi manželky, matky toho chlapce, který ji strčil. A ona potom strčila jeho. Zněla hodně rozzuřeně.

"Jak si tohle může dívka dovolit?!" zněl její hlas. Nestihla to všechno od začátku, ale i tak poznala, o čem je řeč. O tom, jak ho strčila na strom.

"Jistě to má nějaké vysvětlení. Naše dcera se taky vrátila domů celá odřená a špinavá. Děti si nejspíš hrály a jak běžely, tak upadly," ozval se její otec, který se svoji dceru snažil bránit za každou cenu. Navíc mu zajisté přišlo divné, že ona by dokázala pekařova syna strčit.

"Nezajímá mě, co se stalo vaší dceři! Nejspíš utíkala rychle domů se schovat a upadla! Ale můj syn jasně tvrdil, že ona ho strčila na strom. Poptala jsem se jeho přátel, kteří s ním byli venku a odpověděli, že je to pravda. Že ho zprudka strčila na strom!" Měla takovou chuť tam okamžitě vkročit a vysvětlit, co se stalo. Chtěla tak moc pomoci svým rodičům vysvětlit tuhle situaci, ale věděla, že nemůže. Do tohohle se nemůže plést a navíc má spát. Nesmí se projevit jako neposlušné děvče.

Nehodlala poslouchat dále. Potichu se vrátila do svého pokoje, ulehla do postele a přikryla se dekou přes hlavu. Nechtěla vidět žádný svět kolem, potřebovala se schovat před okolím. Chtělo se jí opět brečet, ale zadržela to. Tady doma nebude brečet. Věděla, že zítra si s ní rodiče budou chtít promluvit o tom všem, ale ona jim lhát nebude. Odhodlaně jim řekne, co se stalo, i když on a jeho přátelé tvrdí něco jiného. Zároveň věděla i to, že mezi dětmi už nebude vítaná. Stane se z ní vyvrhel už v tak malé vesnici. Proč ji to najednou ostatní děti udělaly?


... Pokračování příště ...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama