Prosinec 2014

Bláznovství kolem sociálních sítí

30. prosince 2014 v 19:11 | Eva |  Psaní
Taky vám všem kolem přijde, že v poslední době se stále více rozrůstají různé "fanatismy" kolem sociálních sítí?

V minulosti to začalo tím, že se objevil Facebook a najednou se celý svět zbláznil. Samozřejmě, předtím jsme tady my měli svůj portál lide.cz a možná, že ještě nějaké další, stejně jako celý svět. Ale v poslední době se rozléhají sociální sítě, které jsou takové celosvětové a tím pádem ještě mnohem větší blázinec.

Nevím přesně, ale kolem doby Facebooku se tady objevil MySpace. A v téhle době už tady máme ještě i Twitter, Instagram a určitě ještě nějaké další sociální sítě, které jsem tady nezmínila. Najednou se objeví taková stránka, na které si můžete přidávat slavné osobnosti nebo přátelé a sledovat je, co kde přidávají na internet. Vy můžete dělat to samé se sebou na svém profilu.

Musím uznat, že jsem vyzkoušela všechny. A ze všech těchhle stránek se držím Facebooku a to ani ne v takovém množství jako někteří, které znám. Využívám ho hlavně na chat a pár dalších drobností. Jednoduše nemám ve svém zájmu každou chvíli dávat svoji fotku na internet. Nebaví mě každou hloupost fotit nebo o ní psát. Je něco jiného jednou za čas napsat něco zajímavého, že třeba někam jedete nebo se ve vašem životě stalo něco zajímavého. Stejně tak o tom udělat fotku. Ale opravdu každou chvilku fotit pořád dokola jídla a svoje pití, sami sebe v zrcadlech nebo za jiných možností, při kterých vás každý vidět nemusí (například, že si chcete koupit nové legíny a dáte na internet fotku toho, jestli jsou "dost cool na vaši osobu" a bez komentářů a like od lidí si je kupovat nebudete). Všechny tyhle případy jsem osobně zažila a zažívám dodnes od lidí, které mám v přátelích. A to ani je nemám na těch ostatních sítích, pouze na Facebooku. A někdy si říkám, co bych asi viděla všechno na těch ostatních sociálních sítích.

Jistě, každý si může dávat na internet, co se mu zlíbí a hlavně, když je to jeho vlastní profil. Já si taky na svůj Facebook, Tumblr a sem na blog píšu nebo zveřejňuji, co se mi zachce. A říkám lidem, že je to můj profil, a když se jim to nelíbí, nemusí tam být. To výše zmíněné byly takové ty příklady toho, co všechno lidi dávají na tyhle svoje sociální sítě a že já mezi takové typy nepatřím. Někteří samozřejmě mohou tyto profily mít a mohou tam dávat normální věci, že ano? Nepřehánějí to až do extrémů, jako někteří.

Je ale fakt, že tenhle fenomén sociálních sítí, když je IN mít své profily snad na všem je v poslední době neuvěřitelně v módě a to i mezi těmi, kteří by na tom správně ještě být neměli, protože nemají věk na to, aby si tam směli založit profily. Hlavně, že mohou být dost IN tím, že tam mají profil. Pamatuji si na střední škole, když se mi do Facebooku nechtělo, protože prostě mě něco takového nezajímalo. Všichni si mysleli, že jsem divná, že ho ještě nemám a hodiny počítačů tajně trávili na Facebooku a navzájem si psali nebo dělali podobné blbinky na tom. Všichni tím byli naprosto posedlí. Až později jsem si ho založila, protože jsem přišla i na jiné věci, na které se přes něj můžete napojit. A lépe jsem se spojila s přáteli, kteří nebydleli u mě dostatečně blízko.

Nejsem prostě člověk, co bude mít v životě X profilů, na které musí psát každou chvíli a naprosto každou věc, která se mu v životě stane. Jak jsem v minulosti zkoušela i ty zmíněné sociální sítě, na všech mám profil, ano. To bych zase byla pokrytec, kdybych to nepřiznala. Kromě MySpace, kde byla možnost to zrušit. Jinak Twitter a Instagram mám, ale nejsem na tom pečená vařená a s každou maličkostí a hloupostí v mém životě nebo o mé osobě tam rozhodně nenajdete. Tak posedlá nejspíš sociální sítí nikdy nebudu. Tohle bláznovství kolem sociálních sítí a jejich využití mě jednoduše naprosto míjí. Jako základ ano, ale nic víc.

Hope for paws

30. prosince 2014 v 18:45 | Eva |  Doporučuji
Je konec roku a člověk by se měl podívat zpátky a podívat taky dopředu. Podívat se na to, jak je někdo dobročinný a naopak udělat nějaký ten skutek on sám.

V mém odběru na Youtube je i Eldad Hagar. Někteří jeho videa už možná dávno znají, jiní kolem nich jenom prošli a další o tom nevědí vůbec nic. Je to člověk, který věnuje svůj život záchraně psů, kteří jsou na ulicích, a je to s nimi špatné. Pomůže jim, natočí o tom dojemné video a tito psi potom mohou jít přes adopci k novým rodinám, kde budou žít šťastný život.

Otázkou ale je, zda někdo taktéž ví, že taková videa mají i svoji základnu v podobě webové stránky, přes kterou se dají zvířata adoptovat, nebo můžete pomoci přes dotace? Jak jinak začít nový rok než tím, že člověk pomůže němým tvářím a lidem, kteří jim pomáhají?

Pro někoho může takový článek na konec roku připadat trochu zvláštní, pro někoho naopak. Nový rok, minulost se zavírá a budoucnost otevírá. Je jenom na lidech samotných, zda se tomu budou trochu více věnovat. To, že sem dávám zrovna tento odkaz a informace o zahraniční webové stránce ještě neznamená, že je něco povinnost a že se má na české útulky, popřípadě pomoci, zapomenout a vykašlat se na ně. Tímto článkem jde taky o to ukázat na to, jací "zvířata" někdy dokážou lidé být, když zvířata vyhodí, nebo jim ublíží. A je jenom na lidech z dobročinností, aby jim opravdu pomohli. Není fér hned někoho odsoudit k smrti. Lidi taky nikdo k smrti tak snadno neodsuzuje, když mají nějakou nemoc nebo skončí na ulici.

Pokud někoho opravdu zajímá práce tohoto člověka a jeho organizace "Hope for paws", či dokonce chce i darovat, stačí se podívat na stránku: http://www.hopeforpaws.org/. Najdete tam rovněž jejich "knížku", kterou když si stáhnete, tak té organizaci půjde 10 centů. Vy to knihu máte zadarmo, takže nemusíte říkat, že za to zaplatíte a oni dostanou jenom tolik, je to platba za stáhnutí. Někdy člověk může v takových lidech najít hodně, a někdy i inspiraci.

Jeho videa s tím, jaké němé tváře už zachránil a natočil o jejich osudech videa, najdete na jeho Youtube channelu: zde. Některá videa a příběhy podle mého opravdu dokážou člověku vehnat do očí slzy.

Poněvadž sama jsem člověkem, co miluje německé ovčáky a doma takového mám, vybrala jsem na ukázku video právě s jedním takovým zachráněným:


Doporučuji

30. prosince 2014 v 18:39 | Eva

Doporučuji:


Když do toho spadneš...

30. prosince 2014 v 17:17 | Eva |  Psaní
Taky znáte ten pocit, když do něčeho spadnete a přitom jste to neměli vůbec v plánu?

Teď ale nemluvím o těch normálních a obyčejných věcech, do kterých se vám ani tak nechce, ale musíte je prostě udělat, protože už toho máte moc! Kdepak.

To, o čem mluvím je, když se pustíte do něčeho s naprosto minimálním očekáváním nebo jednoduše na zabrání volného času, ale spadnete do toho tak moc, že se pak od toho nemůžete odtrhnout a stane se to součástí vašeho života.

Já jsem bohužel jeden z těch lidí, co takhle do něčeho dle mého padá celkem často. Pamatuji si, jak jsem nenáviděla knihy a nakonec ročně přečtu přes šedesát knih a věnuji se ve svém volném čase psaní, přičemž jsem ve škole nenáviděla psaní slohových prací. Stejně tak si pustím nějaký obyčejný film a očekávám průměrnost a nakonec se stanu jedním z fanoušků, kteří připadnou do jeho fanbase a s nedočkavostí čekají na další díl. Nebo to je klidně i seriál. Jenom to zkusím z nudy nebo z volné chvíle a naprosto tomu propadnu.

Někdo takhle má klidně i sportování, čemuž se musím přiznat, že jsem v tom zalíbení opravdu moc nenašla do téhle doby. Zkoušela jsem různé typy sportu od běhání po aerobik až k pilates. Ale jednoduše nic mě z toho nechytlo, věnovala jsem se tomu týden nebo dva, nebavilo mě to a skončila jsem. Každý jednoduše může propadnout něčemu jinému. Někdo třeba může i propadnout takhle chození na zábavy. Může to být jednoduše cokoli, co vás napadne, od čeho jste neměli očekávání nebo jste to zkusili jen tak a teď se to stalo součástí vašeho života.

Je to už něco přes čtyři roky, co jsem se takhle nudila a přemýšlela, co bych asi tak mohla dělat. Schválně jsem si zkusila pustit nějaký asijský seriál, co jsem našla v té době a nečekala jsem od toho moc. Jenom prostě něco, co by mi mohlo pomoci od nudy a co vypadá trochu jinak. Nakonec se stalo to, že jsem se naprosto zamilovala do asijské filmografie, hudby, tamní kultury a jazyků. Převážně teda Jižní Korea. Naprosto jsem to nečekala, spadla jsem do toho a hlavně jedna věc mě přivedla ke spoustě dalších věcí. Tohle se taky může stát u jiných lidí v různém měřítku a u různých věcí.

Když do toho člověk jednoduše spadne, málokdy je snadná cesta ven. Nebo je snadná, ale až po nějaké době. Až z toho prozřete, více zestárnete nebo jednoduše už vás to omrzí. Jako děti jsme měli rádi animované pohádky, které byly každý víkend v televizi a teď už po nich ani neštěkneme, jak jsme vyrostli. Já jsem ještě před šesti lety byla naprosto zabraná do jedné hudební skupiny a pak to zničehonic skončilo, protože mě omrzeli a vyrostla jsem z toho.

Když do něčeho spadnete, naprosto vás to může pohltit a je jedno, jestli to trvá jenom chvíli nebo dlouhou dobu. Ale po nějakou chvíli jste člověk, který se od toho těžce odpoutává, popřípadě chcete více. Ať je váš důvod na zkoušku té věci jakýkoli. Jde o to, že jste do toho spadli a teď už záleží jenom na vás a na čase, který s tím máte, za jak a jestli vůbec, vás to omrzí a opustíte to, či tomu věnujete svůj život.

[Recenze: Film] Godzilla (2014)

15. prosince 2014 v 18:23 | Eva |  Recenze Filmy
Anotace z IMDB.com:
Světově nejznámější netvor se postaví proti zlomyslným nestvůrám, které byly pozvednuty lidskou genetickou arogancí a ohrožují naši existenci.

Popravdě, když jsem slyšela, že bude něco jako "remake" staré Godzilly, tak jsem měla protichůdné myšlenky. Nemohla jsem si nějak rozmyslet, jestli se na to těším nebo netěším. Starší Godzillu z roku 1998 naprosto zbožňuji a mohu ji vidět x-krát. Ale nakonec jsem se s tím smířila, přece jenom je doba, kdy jsou remake v módě snad skoro u všeho. Třeba ji udělají lepší, akčnější a místo NYC bude drancovat rovnou celou Ameriku, nebo i dál.

Původně jsem si před zhlédnutím Godzilly nečetla nějakou anotaci, o čem to bude, něco jako je na začátku téhle mé recenze. Jenom jsem se dívala na trailery, které vycházely a nezdály se mi zase tak moc špatné. V jednu chvíli mi sice přišla Godzilla až moc veliká, ale neviděla jsem film, tak jsem nesoudila. Akce vypadala, že v tom je a Godzilla, hlavní hrdinka, taky. Jak jsem ale přišla, tak trailery opět dokážou neuvěřitelně klamat. Protože tam neukázaly to, co mi přišlo, že je ve skutečnosti "hlavními hrdiny" tohohle filmu.

Četla jsem na internetu spousty komentářů, kde lidé tvrdili, že tahle nová Godzilla je pro ně naprostým zklamáním a jiní zase, že to bylo něco skvělého, i když jiného. Když se mi konečně dostala do rukou a mohla jsem ji vidět, tak jsem na ni byla natěšená a zajímalo mě, jak a v čem se bude lišit od té původní Godzilly. Po dokoukání jsem ovšem mohla pouze a jenom kroutit hlavou.

Po celou dobu, co ten film trval, jsem si přála, aby byl konec. No dobře, ne po celou dobu, asi tak někdy před začátkem hodiny? Pořád jsem doufala, že se to rozjede nějakým jinačím směrem, ale kdepak. Možná, že kdybych si přečetla tu anotaci, tak bych aspoň nějak věděla, do čeho přesně jdu. Původně jsem tam nečekala nějaké "obří brouky", kteří mi přišli spíše jako hlavní hrdinové filmu oproti Godzille. Vážně, Godzilla tam nebyla takovou dobu jako tihle mutanti a když se objevila, tak pouze za tmy, takže se skoro vůbec nedala dobře prohlédnout. Objevily se tam sice momenty, kdy na ni byl nádherný záběr, ale těch bych mohla napočítat na prstech jedné ruky. Musím ale uznat, že vzhledově se jim povedla opravdu moc dobře a byla promakaná, jen kdyby tam prostě byla více. Až na jeden "modrý" zádrhel ve finálním souboji, který ale nechci zmiňovat kvůli spoilerům.

Na to, jak jsem se těšila na akci toho filmu, přišlo mi to více vědecké a ukecané. Sice tam taky byly nějaké ty vojenské a tím pádem akční scény, ale těch opravdu moc nebylo. Po celou dobu filmu jsem si jenom říkala: "Kde je Godzilla?" a "Tohle není film o Godzille, ale o těch mutantech!". Když se tam něco objevilo, tak to byly ty mutanti a ne Godzilla, ta pouze šla za nimi a "honila je", než došlo k finálnímu souboji. Jinak to byl spíše boj lidí versus mutantů. Měla jsem takovou chuť na ten film přestat koukat a přála si, aby byl už konec a tohle se mi opravdu hodně dlouho u nějakého filmu nestalo. Hlavně žádného, na kterého jsem byla takhle zvědavá.

Na to, že jsem doufala, že by to mohlo předčit nebo aspoň dohonit předchozí Godzillu, tak mohu říci, že jsem nebyla ani trochu blízko. Tuhle Godzillu bych strčila opravdu hodně daleko za tu starou Godzillu, která pustošila New York City. Ba i za tu japonskou verzi. Tak trochu jsem původně doufala, že to bude další film, kdy Godzilla bude pustošit Ameriku, vláda a vojsko se ji postaví a pokusí se ji zničit. Kdepak. Nejlepší bude Godzillu nechat být, hlavně, že nás zbaví toho, co jsme probudili jako hloupé lidstvo. Děkujeme za pomoc Godzillo a dobrou noc.

Nerada to píšu, ale opravdu. Kdybych měla možnost někde hlasovat pro "Zklamání roku", tak by Godzilla u mě na sto procent vedla. Chápu, že chtěli udělat něco jiného, a strčili do toho nejspíš ty mutanty, proti kterým se Godzilla postaví. A já jsem si mohla přečíst anotaci, ale i tak bych čekala, že tam ta Godzilla bude více a ti mutanti mnohem méně. Kdyby jejich objevování se ve filmu bylo obrácené, tak to už bych nejspíš možná brala o trochu více.

Ale tohle se opravdu nedalo. Nebudu muset zmiňovat ani příběh hlavního lidského hrdiny, který mě vůbec nezaujal, a říkala jsem si: "Co všechno ti lidé ve filmech mohou přežít?" Někdy je to opravdu až moc. Ani pořádně zraněný nebyl a to i přes všechno, čím prošel. Navíc ještě mohu dodat: "Vážně řidiči, odvážíte lidi a sebe sami do bezpečí a vás napadne se postavit a zablokovat most, když vidíte že kolem něj je vojsko a připravuje se na boj, přičemž obří příšera se pomalu k tomu mostu blíží?!" Aspoň trochu pro ne-blbce to udělejte, prosím! Prvních pár minut filmu bylo skvělých a začátek v Japonsku mi přišel jako příhodný, ale poté to začalo brát opravdu špatný směr, který mě osobně se nelíbil ani trochu. A to, že já mám velmi rozšířený vkus na filmy a zvládnu leccos. Ne díky, tuhle Godzillu už si nepustím. Raději tu starší verzi z '98.

Trailer (který celkem dobře mate oproti filmu)


[Recenze: Hry na FB / Android] Mirrors of Albion

15. prosince 2014 v 17:42 | Eva |  Recenze FB hry

Jsem člověk, který má rád hledací hry a proto, když jsem našla tenkrát na Facebooku tuhle hru (je i na Google Play), tak jsem si řekla, že ji jednoduše musím zkusit. Navíc, téma "Alenka v Říši Divů" mě lákalo vždycky a to ať už bylo jakkoli zpracované.

Ze začátku hra utíká celkem rychle, pomalu se učíte různá jednotlivá kola, a jak je hrajete. Tohle se ale děje v každé hře. Celkem se vám otevírají nová místa a vy tak postupujete dále do dalšího levelu. Jednotlivé sekce mění možnosti, za kterých hledáte: obrysy, slova, duch, mlha, noc, rozdíly.

Na pravém rohu se vám zobrazují jednotlivé akce, či kolik vám toho chybí, abyste mohli mít nějaký nový level odemčený. Taktéž se tam objevují jednotlivé akce na nákupy, které můžete v této hře učinit, abyste mohli něco získat rychleji a výhodněji. Naopak nalevo jsou vaše jednotlivé mise, co musíte udělat, abyste se mohli pohnout dále.

Grafika je v téhle hře nádherná, to bylo taky jedním z důvodů, který mě do téhle hry přivedl. Líbí se mi nápad a propracování. Trochu to navíc vypadá jako taková ta nekonečná hra, která trvá dlouho, než ji vůbec budete moci dohrát. Což se mi přesně líbí. Alespoň si pak člověk neříká, jak rychle to dohrál a nemusí čekat na další úrovně.

Jenže v téhle chvíli přichází ta horší část, která mě na téhle hře neskutečně vadí. Neskutečnost něco získat. Nevím, jestli to je čistě jenom moje chyba a něco dělám špatně. Už neskutečně dlouho jsem ale zaseknutá na určitém místě, kdy se nemohu pohnout dál. Mám možnost si otevřít snad šest dalších místností, kde mohu hledat nové věci, které potřebuji na další průzkum, ale jednoduše to nejde. Musím nasbírat věci, které mohu vyměnit s ostatními postavičkami, které se ve hře pohybují za to, co potřebuji k odemčení. A tady nastává ten největší problém, kvůli kterému mám někdy i chuť přestat tu hru hrát. Když se mi podaří získat to, co ta postavička chce, NIKDY mi nedá to, co potřebuji. Pořád mi dává to samé, co nepotřebuji a mám toho dost nebo mi nedá nic, kromě zkušenostních bodů. A to je právě ta věc, která mě na téhle hře tak neskutečně vadí. Někdy mi to přijde, jako nemožné se pohnout dál a jako, když je to udělané tak, aby člověk nekonečně hrál bez možnosti se posunout.

Z jistého úhlu pohledu to, co je pozitivem se pro mě stalo i negativem. Dlouhá herní doba se projevuje hlavně na tom, že se nedají sehnat věci, které člověk k postupu potřebuje a jediná možnost, jak je snad získat je si je koupit, což opravdu dělat nehodlám, protože bych jenom na téhle hře dala majlant. Jednou za čas se dá něco koupit do takových her, ale ne pořád. Alespoň já nejsem ten typ, co by si nejraději každý postup nebo potřebné věci dokupoval za reálné peníze.

Kdyby alespoň existovala možnost si vybrat, co bych od té postavy chtěla dostat, když už konečně získám to, co ta postava potřebuje, ale to nejde. Na výběr je snad deset možností, ale pořád žádná nebo ta jedna samá, kterou k postupu nepotřebuji. Člověka to poté přece jenom unavuje. Protože dělá ty samé věci pořád dokola v těch samých kolech a vědět, že se dál prostě nedá dostat, je celkem otravné. Já sama mám kolikrát chuť s tou hrou seknout. Navíc už jsem si od ní několikrát dala pauzu. Jenže jsem nakonec stejně neodolala a zahrála si ji po čase znova. Snad to bylo tím, že jsem začala pomalu doufat, že teď se mi tam konečně objeví to, co potřebuji. Nebo to bylo tím, že se mi jednoduše prostě ten nápad líbí a stejně tak ta grafika, což mě k tomu neustále vrací. Hra by to byla opravdu perfektní, kdyby tam nebyla taková nemožnost získání potřebných věcí.

Best of...

15. prosince 2014 v 17:33 | Eva

Scéna:

Postava:

Chart:


(Ne)typická dívka

10. prosince 2014 v 17:12 | Eva |  Psaní
Kolikrát kolem sebe slyším větu na téma toho, jak by vlastně měla vypadat typická dívka. A nemyslím jenom vzhledově, ale i chováním a zálibami. Většinou to ani neslyším třeba od starších lidí, nebo některých lidí na internetu, ale přijde mi to, i když se podívám na některé svoje kamarádky. S tím jak se chovají a jaké mají zájmy, mi přijdou jako ty typické dívky, které se hledaly v minulosti a byly velmi populární.

Jak si asi člověk představí typickou dívku. Pro každého je to rozhodně něco jiného. Já ji mám v představě asi takto: velký zájem o svoji postavu, líčení, oblečení, sleduje dívčí filmy a cokoli klučičího je pro ni naprosto cizí svět. Vím, že v téhle době už tu nejspíš takových holek moc neexistuje. Ale někde určitě na tomhle světě ještě jsou tyhle typy dívek, které se řídí tím, co by prostě typická dívka měla mít ráda a jak by měla vypadat.

Kolikrát kolem sebe mám kamarádky nebo jsem potkala dívky, které se mohly rovnat panence Barbie, které si prostě nemohly představit nic jiného než jenom držet dietu, aby mohly vypadat nebo být jako modelky či hostesky. Stejně tak jsem poznala holky, které jednoduše nebavily akční filmy, protože podle jejich názoru je to čistě klučičí záležitost, kterou ony jako holky nikdy nepochopí. Je fakt, že spíš v téhle době potkáte typického kluka, který nemusí žádné dívčí věci, než holky, protože v téhle době už to není takové jako v minulosti. Ale holky přece nemusí mít jenom tyhle typické dívčí stereotypy, aby byly dívkami. Podle mě není nikdo takový, že se bude v téhle době držet typických zájmů a předpokladů, pro jeho/její pohlaví.

Já bych se nejspíš mohla řadit mezi ty dívky, které nejsou typické, a nikdy nejspíš nebudu.

Je sice pravda, že v minulosti jsem zrovna moc dívčí styl oblékání neměla, ale jak jsem vyšla z puberty, tak se to trochu změnilo a začala jsem mít ráda oblékání se do typicky dívčího oblečení, jednoduše jsem chtěla a pořád chci vypadat hezky. Takže sem tam i nějaké to líčení taky, ale nic extravagantního. Nejsem na přehnané líčení, které někdy vidím všude kolem. Všeho s mírou, asi tak nějak bych to nazvala.

Ovšem co se týče už mých zájmu, tak ty jsou prostě podle některých hodnot typicky nedívčí. Když bych měla jmenovat některé z nich, tak například to, že miluji auta. Nemám nic proti pořádným autům, ba je přímo miluji. Dokonce nejsem jeden z těch typů, co jednoduše zajímá vzhled, ale i to, co je taky pod kapotou. Už jako malá jsem si zamilovala auta a doteď se klidně i podívám na pořad o autech. Potom taky, když bych měla sledovat film, tak dám raději přednost akčnímu, sci-fi nebo fantasy před nějakou romantikou. Kdyby mi kluk dal v kině vybrat, na jaký film chci zajít, tak rozhodně nevyberu romantický film, ale pořádní akční film. Doma stejně tak. A podobně je to s mým velkým zájmem o hry. Pro většinu mých kamarádek nepředstavitelné téma a ztráta času, pro mě naprostá obliba. Ráda hraji hry a všech možných typů. Takže opět, kdybych měla možnost, tak místo nějaké nudné procházky klidně by mi nevadilo zahrát si Battlefield.

Samozřejmě, že jako každá holka mám i svoje sny na to, jak by třeba měla vypadat moje budoucnost a jisté situace v ní. Ale jednoduše nejsem ten typ holky, která má čistě dívčí typické zájmy a všechno klučičí je pro ni naprosto cizí a neznámý svět. Kdepak. Je sice fakt, že sport zrovna moc nemusím a jediný sport, na který se dokážu tak nějak dívat, tak to je baseball. Ale i myslím, že těch ostatních zájmů je přece jenom víc, takže sport se zase mohu omluvit, že ten nemám ráda a některé typy sportu dokonce ani nepochopím.

Kolik lidí v téhle době se věnuje čistě tomu, co se od jeho pohlaví očekává. Zajisté tu takoví lidé jsou a možná, že i vždycky nadále budou. Já ale mezi ně nikdy nepatřila. Já jsem člověk, který byl odmala otevřen všemu možnému a proto je pro mě normální, že mám zájmy, které patří ke klukům i k dívkám. Kdo řekl, že to tak být nemůže? V téhle době a v téhle kultuře naštěstí nikdo. Jinak bych byla nejspíš ztracená, když jsem ta (ne)typická dívka.

[Recenze: Film] Vampire Academy

10. prosince 2014 v 14:57 | Eva |  Recenze Filmy
Anotace z IMDB.com:
Rose Hathaway je dhampýr, napůl člověk a napůl upír, strážce Morojů, což jsou mírumilovní, smrtelní upíři, kteří žijí tajně v našem světě. Její misí je chránit Moroje před krvežíznivými, nesmrtelnými upíry, Strigoji.

***

Takhle zní oficiální anotace na IMDB seznamu filmů. Já bych k tomu ještě nejspíš přidala to, že chrání především svoji kamarádku Lissu, která je posledním členem své rodinné královské krve a se kterou ji poutá neuvěřitelně silné pouto. Po útěku se vrací do školy, ve které opět musí čelit šikaně spolužáků a hlavně nepřátelům, přičemž Lissa musí vyřešit svůj problém, co se týče "vyvolání kouzla" a nového zájmu lásky. Zatímco Rose musí vyřešit, jak se dát opět do kondice, aby tak mohla ochránit svoji kamarádku, přičemž jejím novým instruktorem je pohledný Rus, který patří k nejlepším strážcům.

Pamatuji si, jak jsem si kdysi koupila tuto knihu a byla teprve první ze šesti dílů. Musím uznat, že jsem si tu knižní sérii naprosto zamilovala a tak jsem se těšila, jestli se tady vůbec někdy objeví i filmová verze. Nemuselo se dlouho čekat. V poslední době je strašně populární dělat filmy z jakéhokoli bestselleru, který má určitou základnu fanoušků. A dá se říct, že film Vampire Academy se z velké části stal hlavně díky základně fanoušků, kteří jsou po celém světě.

Pro člověka, který ovšem četl knihu a miloval ji, tak tenhle film může být menším zklamáním. Na druhou stranu, pokud jste té povahy jako já, že umíte i trochu oddělit knihu od filmu a přijmout veškeré snesitelné změny, které jsou ve filmech třeba, tak to není vůbec špatný film a podle mého na to, že to mělo celkem omezený rozpočet, tak se to opravdu povedlo.

Průběh natáčení jsem sledovala už od začátku. Od doby, kdy bylo oznámeno, že se bude natáčet, až přes první fotky castingu, či po průběh natáčení. Nejdříve jsem byla celkem zklamání některým obsazením, protože tak jsem si jisté postavy naprosto nepředstavovala. Například Mia, která měla podle knihy být naprostá "princezna", tak tady vypadá jako tom-boy. Nebo obsazení Dimitrie, který v mých představách vypadal mnohem lépe, než podle jeho skutečného obsazení. Dá se říct, že úvodní fotky mě moc nenadchnuly a bála jsem se, co z toho všeho sejde. Ovšem natáčení mělo zelenou od spisovatelky série a podílela se na tom. Poté se objevil trailer, pořád jsem byla skeptická, ale už jsem z toho měla lepší pocit, vypadalo to lépe.

Film samozřejmě má několik úprav, ale které filmy podle knih nemají, že ano? Musíte to přece jenom udělat trochu akčnější nebo jakkoli divákům přístupnější, protože ne každá kniha je plná akcí nebo materiálu, který se dá dobře a pro diváky poutavě natočit. A ačkoli musím uznat, že v tom bylo pár změn, přece jenom to knize zůstalo celkem dost věrné. Jsou tam i věci, které si z původní knihy nepamatuji, na druhou stranu je tam i něco, se mi hodně opravdu hodně líbilo. Je to možná jenom moje věc, ale musím uznat, že interiéry jsou takové, jaké jsem si představovala. Ať už se jedná o sídlo Dashkova, školu Vladimira nebo jiné detaily. Líbilo se mi, že se jim to povedlo vnést do života tak nějak, jak jsem si to představovala, že to prostředí vypadá. Jistě, je tomu přidáno trochu více komedie (režisérem je přece jenom režisér "Mean Girls"), ale zároveň to dle mého i tak má nějakou akci, která to dokáže vyrovnat a není tak naprostým zklamáním knihy. Jediné mínus, které se mi tam nelíbilo, tak to byla vizuálnost "psů", kteří se tam objevují. Ale i tak pozitiva u mě překračují negativa. I postavy, které se mi původně z fotek a traileru nelíbily (hlavně Dimitrij), tak jsem si je ve filmu zalíbila.

Průběh filmu je celkem poutavý, není moc akční a není ani nikterak nudný. Člověk se nenaděje a je už na konci filmu. Musím ovšem uznat, že stejně jako kniha, i první díl je prostě slabší. Kdo četl sérii může uznat, že nejvíce akce se děje až od druhého dílu, který ale bohužel nejspíš natočen nebude. Poněvadž film prošel ztrátami, natáčení druhého dílu záviselo výrazně na sbírce fanoušků a úsilí štábu. Poněvadž se jim ale nepovedlo vybrat dostatečnou sumu peněz, peníze byly navráceny a natáčení druhého dílu bylo stopnuto na neurčito. Alespoň takhle to napsal tým na jejich Facebook. Je to škoda, protože druhý díl už opravdu je lepší, a film tak mohl mít lepší průběh než tento první. Navíc já, jakožto fanynka série, tak ve druhém díle se mi zde objevuje oblíbená postava Adriana, které se bohužel nejspíš nedočkám. Ale to je něco jiného.

Pokud vám nevadí upíři trochu v jiném pojetí s trochou humoru ze střední školy, podívat se na to zajisté dá. A navíc dalším plusem je, že hlavní hrdinka není žádná slaboška, i když v prvním díle není ještě tak statečná, jako se ukáže v dalších dílech.A navíc tady nejde ani tak o hloupou lásku, které máte dost všude kolem, ale jde hlavně o přátelství.

Jestliže jste fanoušek knižní série, podívat byste se na to měli, ať už se vám trailer zalíbil nebo ne, stejně jako mě. Trailery někdy mohou navíc i klamat. Komentovat se dá i po zhlédnutí, ale pro fanoušky série, rozhodně bych neházela tento film do pytle okamžitě ještě před zhlédnutím.To udělejte až poté.

Byla jsem skeptická, nezdálo se mi to, ale nakonec se tenhle film stal filmem, na který se ráda kdykoli podívám. A když budu chtít nějaké věci doplnit, nebo chtít jet v příběhu dál, navrátím se opět ke knihám. Existují filmy, které měli mnohem větší propagandu a dopadli mnohem hůře, než tento, alespoň dle mého názoru. Někdy filmy i s menším očekáváním a menším rozpočtem mohou být lepší, i když podle kritiků a výdělků to tak nevypadá.



Co bych řekla, ale nemůžu

10. prosince 2014 v 13:51 | Eva |  Témata týdne
Nevím, jak mě ve skutečnosti vidí ostatní kolem mě. Alespoň ve skutečnosti, bez nějakého přetvařování z jejich strany. Je možné, že by se mi jejich odpověď nelíbila. Ne ale všechno může být v životě kladné, že ano?

I přes to všechno si ale o sobě myslím, že jsem člověk, který se snaží vycházet ostatním vstříc. Snažím se být milá a nijak nikoho neodsekávat. Nejsem a nedokážu být ten typ člověka, co prostě někomu z přátel kolem řekne: "Dneska ne, dej mi pokoj!". Ani nejsem typ, který umí být protivný. Jistě, mám i svoje chvíle, ale buď se to snažím maskovat, nebo jednoduše když je to nepřímý kontakt, a je pouze přes internet, tak to maskuji svými slovy. Tu svoji špatnou náladu, která by mohla ten kontakt s druhou osobou zkazit, prostě neumím ukazovat přátelům tak, jako třeba mé rodině. Jistě, zvládnu samozřejmě třeba odmítnout někam jít, dokážu a mám vlastní názory, ale jednoduše se neumím chovat k nikomu kolem špatně. Nebo zvýšit na někoho hlas jako on/ona na mě.

Někdy si říkám, jestli to je moji výchovou nebo mnou samotnou. Neumím se doteď pořádně rozhodnout. Můj bratr je například naprosto jiné povahy a nejstarší sestra taky se umí projevovat i záporně a dost nahlas. Takže si říkám, co přesně v mé výchově šlo takovou cestou, že neumím na lidi kolem být "hnusná", i když oni jsou na mě. Jistě, být hodná je sice velmi dobrá věc a takových lidí kolem moc není, ale někdy se to opravdu nevyplácí.

Kolikrát se mi stalo, že na mě někdo byl hnusný, ale jednoduše jsem se neuměla ozvat zpátky. Raději jsem mlčela. Myslela jsem si svoje, ale mlčela. Nijak jsem na toho člověka nereagovala nazpět a možná, že kdybych to udělala, věci by se staly naprosto jinak. Ve škole jsem šikanu raději promlčela, trapné narážky spolužaček jsem taky promlčela, místo abych jim to vrátila. Jednou se mi stalo v autobuse, že na mě začal řvát jeden starší chlap a vyhodil mě z mého sedadla. Ani jsem se neuměla ozvat. A aby si někdo nemyslel, že jsem dělala v autobuse něco špatného, tak nedělala. Seděla jsem, autobus měl ještě místa, ale ten chlap přišel, začal, jestli je u mě místo, když jsem řekla, že ano, tak mi řekl, že když ano, tak mohu vypadnout z toho místa a potom se tam posadil on a vedle sebe posadil nějakou mladou blondýnu. Ovšem v té době se mě nikdo taky nezastal, řidič, spolucestující nikdo. Všichni jenom zírali, a potom nějaké starší ženské o tom mluvily, jak byl ten chlap hnusný. Ono se lidi většinou drží stranou od zájmů, které se jich samotných netýkají, protože se nechtějí dostat do problémů.

V té chvíli bych nejraději něco řekla, ale nemohla jsem. Doteď se v takových situacích nemohu ozvat. V minulosti jsem měla kamarádku, která byla hrozně drzá, i na mě. A já nikdy nedokázala být taková na ni. Nejhorší je, že si člověk někdy ty situace může přehrávat v hlavě. Říká si, že teď to řeknu nazpátek, teď se ozvu a udělám tohle nebo tamto. Ale nakonec si to stejně jenom myslím a přitom jsem naprosto zticha jako myš. Navenek se usmívám a raději nic neříkám, protože si nemíním udělat ještě více problémů nebo jednoduše si nejsem jistá, jestli to říct, je to správné nebo ne.

Jednoduše se neumím ozvat nazpět, neumím být mrcha na ostatní, i když oni jsou ke mně takoví. Někdy je mi to líto, že prostě nedokážu sebrat takovou kuráž a být na ostatní taková, jako jsou oni na mě. Ráda bych řekla, někdy se to snažím i říct, ale nakonec to stejně prostě nedokážu.